A v tom je jediné úskalí režisérovy nejněžnější, nejdospělejší a nejsmutnější komedie. Právě ti skalní příznivci jeho minulého kultu, kteří jdou na „svého“ Zelenku, se mohou cítit trochu zklamáni. Těžko se totiž zvyká, že Zelenka není navždy „jejich“, naopak má jako každý právo, ne-li povinnost měnit se a vyzrávat.
Ale pozor, Příběhy přitom nejsou žádná učesaná, bezpohlavní a beztvářná klasika. Pořád jde o zábavnou osobitou komedii, jenom už spíše než hurónský smích celé party, která si nahlas opakovala slavné slogany typu To neřeš, vyvolává tichý vnitřní úsměv každého zvlášť.
Příběhy jsou stále určeny fanouškům Zelenkova světa, pouze však už nejen jim. Vyprávějí opět o „ulítlých“ podobách lásky, ale v různých generacích. Postavy se opět chovají trhle, ale poprvé je má autor očividně rád, nevysmívá se jim a neubližuje z chladného nadhledu, nekarikuje je z čiré zlomyslnosti. Vzdává se provokací pro efekt, rebelství pro pověst, „hlášek“ pouze pro vtip.
Příběhy obyčejného šílenstvíČR, 108 min. režie Petr Zelenka hrají Ivan Trojan, Nina Divíšková, Jiří Bartoška, Miroslav Krobot, Zuzana Bydžovská Hodnocení: 75 % |
Zelenka od začátku tvrdí, že film nemůže překonat svou divadelní předlohu. O to však vůbec nejde: zapomeňme na hru, srovnávání nemá smysl už proto, že ráz „divadelnosti“ režisér z plátna vymýtil důsledněji než třeba britský přepis dramatu Na dotek. Filmová mozaika vztahů pětatřicátníka alias Ivana Trojana, který už by měl mít o životě jasno, nicméně nadále se propadá do nesmyslů v lásce, rodině i kariéře, účinkuje docela čistě sama o sobě.
Ruší ji vlastně jen dva prvky: zavádějící, nefilmově rozmáchlý název a úvodní retro s Fidelem Castrem, jež ve zkratce určí most z minulosti k současnosti. Tehdy malý hrdina „střílel“ politiky, dnes ví, že osamělost atentáty nevyléčí. Oba slavné Zelenkovy scénáře se tu proťaly: míjení Samotářů i soukromé úchylky Knoflíkářů. Příběhy však nejsou tak přímočaře vděčné, stesk sice také zahánějí humorem, avšak něžnějším a marnějším. Říká se tomu zralost nebo hoře z rozumu.
V usměvavě nahořklé samozřejmosti absurdit se herci zálibně ráchají, jako by nebylo nic snazšího než postihnout míru mezi „normálností“ a „šílenstvím“. Neskutečně přesný Trojan si na té herecké olympiádě vysloužil jasné zlato, nejsilnější partnerku má v Nině Divíškové v roli matky, ale i Jana Hubinská, Zuzana Bydžovská či Karel Heřmánek sahají na pomyslné medaile.
Nenápadná režie našla účel, smysl a řád dokonce ve věčném popojíždění, jindy kletbě českého filmu. Výmluvný nápad, hrdinova cesta na vysokozdvižném vozíku dálnicí, vydá za všechna slova, podobně jako další hravě naznačené symboly: bedny s nápisem Do Bosny 10x, domácí ranvej ze svíček, drobné průvodní znaky hrdiny, jenž pořád stojí na startu a pořád neví kam. Až pozná cíl, bude po zásluze potrestán.
Jestliže v Roku ďábla pokročil režisér po stránce tvaru, v Příbězích činí totéž obsahově. Šílenství podle Zelenky funguje spíše v obrazném významu. Ač jeho hrdinové tropí psí kusy, nejsou to případy takříkajíc přímo „na blázinec“, jsou spíše pošetilí blázínkové. A tvůrce je vnímá chápavěji než v dobách, kdy mu sloužili hlavně pro pobavení publika. Jako by se Zelenka s Trojanem dívali v Příbězích sami na sebe – s pobaveně vědoucím odstupem mužských, kteří už to mají v hlavě srovnané, ale dost možná si to jen namlouvají.
