RECENZE: Z malování vzejde milování, ukáže Portrét dívky v plamenech

S trofejí za scénář z Cannes a s nominací na Zlatý glóbus za nejlepší neanglicky mluvený film může prosincová novinka našich kin, francouzský Portrét dívky v plamenech, zasáhnout i do oscarových bojů.

Snímek, který podle vlastního scénáře natočila Céline Sciamma, má totiž vedle nesporných uměleckých kvalit ještě jednu výhodu: dokonale splňuje současné volání po vyšším podílu žen v kinematografii.

Dokonce i za kamerou tu stála žena a před ní pak vesměs herečky, přičemž představitelka titulní role Adele Haenelová je bývalou intimní přítelkyní režisérky, s níž točila už její debut Akvabely.

V odlehlém sídle u chladného moře Bretaně se potkávají jen čtyři ženy. Služka, paní domu, její dcera, kterou po odchodu z kláštera chtějí provdat, a coby dočasný host malířka, která má vytvořit dceřin portrét – i proti její vůli.

Muži tu nevystupují, nemají tváře ani jména, existují pouze zprostředkovaně; jako dceřin ženich kdesi v Miláně nebo původce těhotenství služebné, které jí obě vrstevnice pomáhají řešit nejprve svépomocně, poté pokoutně. Což dělají až překvapivě věcně na to, že se píše rok 1770, a naštěstí se ani hlasitě nevymezují jako rané feministky.

Z historické stylizace si film půjčuje kostýmní rafinovanost, hru se světlem svíček a takřka každý výjev komponuje jako obraz: když se malířka zahřívá u krbu nahá s dýmkou v ústech, zosobňuje dobovou míru svobodomyslnosti.

Velkou předností Portrétu dívky v plamenech je také minimum slov, která spotřebuje, tudíž tajemství, vzrušení i proměny nálad buduje ryze filmovými prostředky, o hudbě v čele s podmanivým kánonem na vesnické slavnosti nemluvě.

Bohužel k nim patří i líné, až okatě zpomalované tempo vyprávění zvláště v první půli, kdy se střídají společné procházky a osamělé skicování. Je zajímavé sledovat, jak vzniká portrét bez obvyklého sezení modelem, pouze z útržků paměti.

Portrét dívky v plamenech

65 %

Režie a scénář Céline Sciamma, hrají Adèle Haenelová, Noémie Merlantová, Valeria Golino

Mimochodem také autorkou kreseb je žena, Hélene Delmaire, která představitelku malířky Noémie Merlantovou zasvětila do základů řemesla. A herecký soulad účinkuje nevídaně, zvlášť po odjezdu matky, kdy se mladá trojice pře u karet či o výklad Orfea a Eurydiky s veselou důvěrností spolužaček z koleje.

Samozřejmě je od počátku jasné, že z malování se zrodí milování, ale i poté, co se lesbický vztah naplní, zůstává jeho podoba velmi zdrženlivá, prožitek čistý a chování páru překvapivě rozumné, bez dusné hysterie zjitřených citů i bez doslovného úpění nad trpným údělem.