RECENZE: Pohádky po babičce s loutkovým Goldflamem nesou sdělení ozdravné síly

Od krátkého studentského snímku Pouštět draka tu nevznikl film, který by s podobnou něhou, poezií i humorem zasvěcoval děti do umění, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Až nyní to zkoušejí rovněž animované Pohádky po babičce.

Zahradní oslavu narozenin na letní zahradě s prarodiči a dortem následuje ostrý střih: s podzimem na stejném, ale zanedbaném místě už babička není, zlomený dědeček se záhadně zavírá v dílně a vnukové si musí se smutkem poradit každý po svém.

Nejmenší klučina ještě nechápe nezvratnost smrti, nejstarší se uzavírá do samotářského truchlení a je to jejich sestra, kdo najde účinnou léčbu, která ve finále probudí z odevzdané apatie i dědečka. Pokračuje totiž v tradici babiččiných pohádek, vyprávěných vždy na základě tří přísad na přání, jež se promíchají v jejím slaměném klobouku.

V podstatě tak Pohádky pro babičku zastupují model animovaného pásma, respektive filmu ve filmu, samostatných miniatur zasazených do ústředního rámce. Jejich pojivo představuje poetika autora knižní předlohy Arnošta Goldflama, jehož podoba i hlas našly otisk v postavě ovdovělého seniora.

Já jako loutka? V tu ránu se kolem mě shluklo 400 dětí, směje se Arnošt Goldflam

Současně však nelze nepostřehnout jisté rušivé odlišnosti uvnitř výsledného tvaru, spadající nejspíše na vrub skutečnosti, že pod adaptaci se podepsali čtyři režiséři a šest scenáristů. Nicméně platí, že půvab všech příběhů tkví v jejich obyčejnosti, do níž kouzla zasahují přirozeně, jako by mimochodem, na neviditelný povel strážných andělů.

Tak třeba v první epizodě najdou dva sourozenci u popelnic zmoklou kočku; váhavé svolení, že smí zůstat do rána, dostanou od rodičů spěchajících právě do divadla, kam však nikdy nedojdou. A když po nehodě skončí tatínek s maminkou v nemocnici, je to právě kočičí nalezenec, kdo zařídí, aby dočasní sirotkové nemuseli do dětského domova.

Ústřední téma filmu, tedy pomíjivost a její vyrovnaně láskyplné přijetí, vládne také druhému příběhu, který svou lehce strašidelnou náladou připomene Trnkovu Zahradu. Od chvíle, kdy školák s kamarádem přeleze zamčenou branku do tajemného sídla, změní se jeho vnímání času, ale také strachu, o který se postará velmi roztomilá příšerka.

Pohádky po babičce

70 %

Česko / Slovensko / Slovinsko / Francie, 2025, 71 min

Režie: David Súkup, Patrik Pašš, Leon Vidmar, Jean-Claude Rozec

Předloha: Arnošt Goldflam (kniha)

Scénář: Marek Král, Petr Krajíček, Patrik Pašš, Kaja Balog, Maja Križnik a další

Hrají: Arnošt Goldflam, Mikuláš Čížek, Zuzana Kronerová, Viktor Preiss, Pavla Beretová, Žofie Hánová, Miroslav Krobot, Linda Křišťálová, Michael Polák, Ivan Trojan

Kinobox: 68 %

Ještě více nostalgie pak přinese nečekaný vzdušný výlet zahořklého vdovce ze hřbitova mezi vesele stylizované ptactvo vysněných exotických krajin, kam se s manželkou nikdy nestihli podívat. Dojemné, nikoli však nátlakově vnucované vyprávění objevuje příbuzenství mezi nejmladšími a nejstaršími, ať už jde o fantazii nebo přírodu.

Mohlo by se sice zdát, že téma smrti není pro dětské diváky zrovna nejpříhodnější, nicméně v kině lze z jejich reakcí vyčíst jak smyslové okouzlení, tak pochopení – a to je fakt, který stojí vysoko nad všemi drobnými výhradami.

Koneckonců Pohádky po babičce, byť jsou po stránce efektní dobrodružné akce chudší, vycházejí ze stejně podmanivého principu jako oscarový animovaný snímek Coco, oceněný soškou navíc i za píseň Remember Me.

V Coco zazní, že dokud na člověka někdo vzpomíná, jako kdyby nezemřel; ve finále české novinky dospějí vnoučata s dědečkem k poznání, že babička „nikdy nebude daleko“. Což je sdělení, které obsahuje podobně ozdravnou sílu jako pohádky.