Kdo měl nejvíc divákůDvanáct měsíčků Šťastný smolař Pelíšky Anděl Páně Tři oříšky pro Popelku Byl jednou jeden král Jak vytrhnout velrybě stoličku Ulice Na samotě u lesa Nesmrtelná Jiřina |
Narodili se v 70. letech, což značí, že sadu svátečních premiér České televize letos točili příslušníci generace, která z někdejších studiových bludiček křepčících mezi papírovými břízami dostává osypky. A mírný posun byl znát.
Zaprvé, všechny tři pohádky Dvanáct měsíčků, O pokladech a Šťastný smolař dopadly filmařsky lépe než jindy. Zadruhé, více než v říši nadpřirozena se všechny zhlédly v nádechu retra a la Páni kluci, v okouzlení dávnými hračkami a mašinkami. Zatřetí, všechny se alespoň pokusily vnést do dětské disciplíny štipec dospělejšího humoru. To je dobrá zpráva. Ta horší se tradičně týká scénářů.
Dvanáct měsíčků, jimž připadl Štědrý večer, ladilo starosvětskou notu pod sněhem a hvězdami; navenek malebný příběh v režii Karla Janáka mohl nést podtitul Vesničko má skanzenová. Jenže do klasické zápletky přidal bohatého navrátilce z Ameriky, trojici nesplnitelných úkolů pro vdavekchtivé i ty koně, kteří se na bílé pláni od dob Tří oříšků tak pěkně vyjímají. Dále útěk před ženichem i štvanici na něj, vězení v komoře i hysterickou macechu ječící: "Ty falešnice". Prostě Popelka křížená s Mrazíkem; doslova včetně přehnaných karikatur, kdy macecha svou hýčkanou vlastní dceru krášlí nebo s ní ve finále sklízí ostudu.
Odvozená historka navíc těkala v jazyce z archaického k výrazům "jo takhle? - to je úžasný"; Maruška působila jako chovanka kláštera a měsíčkové přetahující se o králíka asi za léta vysedávání u ohně lehce zdětinštěli.