Rozdíl číslo jedna: rozhoduje samozřejmě hrdina. Nejde jen o to, že Vincent Perez coby Fanfán vyhlíží vedle Johnnyho Deppa v hlavní roli Pirátů jako švarný mysliveček z operety vedle temně uhrančivého Dona Juana. Liší se i jejich postavy. Zůstaneme-li u vzorů francouzské klasiky, Deppův kapitán Jack není Fanfánem Tulipánem, nýbrž spíše Černým tulipánem - záhadným, i v masce přitažlivým rytířem, který však myslel jen na vlastní prospěch, než ho vystřídal idealistický bratr-dvojče. Takový hrdina, tedy nikoli čistá dokonalost sama, nýbrž zlo i dobro pod jedinou rošťáckou tváří, je vždycky vděčnější než vzorní Fridolíni, než důstojně vážný, revolučně nudný patron Sandokan.
Zkrátka Jack vyhlíží jako okouzlující darebák. Navíc Depp má opravdu herecký dar shůry, a přestože budou vyznavači posvátného umění hořekovat, že svůj talent utrácí v brakových historkách, herec sám vůbec nevypadá, že by se styděl. Naopak, vychutnává si postavu svrženého pirátského vůdce s tak rozmarně propracovanou noblesou, jako by hrál Shakespeara na první scéně.
Jack v jeho podání uchvacuje, odpuzuje a hlavně úžasně baví. V souhře gest, pohybů i výslovnosti je to Tygr z Montpracemu naruby: trochu dekadentní pijan s kabaretním krokem, floutek se špínou za nehty a se zlatými zuby, uhrančivý Zorro, dvorný ničema i falešný hráč. Předvádí se, provokuje, šaškuje i suše glosuje, má šarm i ostrovtip, duši korzára, dobrodruha, cynika, sobce, povaleče i barona Prášila.
Rozdíl číslo dvě: nebaví pouze Depp. Tvůrci Pirátů z Karibiku umístili děj do časů, kdy se britské državy zdály neochvějné - a na oplátku si půjčili typický britský humor. Tam, kde nový Fanfán uspává přebujelou konverzací francouzských salonů, těží Piráti z příjemného kontrastu úsečné koženosti anglických mravů a pirátské bujarosti, z londýnské dobové módy včetně korzetu, který hrdinku - guvernérskou dcerku - málem uškrtí přímo při námluvách, ze strohých dialogů mezi Jackem a jeho nedobrovolným pirátským učněm, snílkem dbalým zákonů: „Proboha, my tu loď ukradneme?! - Ne. Zabavíme.“
Piráti z KaribikuRecenze filmové série |
Rozdíl číslo tři: Fanfán Tulipán opisoval nedotknutelnou původní verzi téhož filmu s věrností přímo sebevražednou, kdežto Piráti z Karibiku se nedrží žádné jednoznačné předlohy. Scenáristé jen velmi zručně sesbírali veškeré myslitelné vetešnické harampádí Ostrova pokladů a podobných historek, ale využili je pokud možno překvapivě, pokaždé odlehčeně, nikdy v trhlé parodii.
Zrádný šéf pirátských vzbouřenců Barbossa, kterého si též se zjevnou chutí zahrál Geoffrey Rush, má na rameni obligátní opičku - ale ta sleduje svou vlastní roli, něžně dopovězenou až po závěrečných titulcích. Na lodi nesmí chybět papoušek - ale tenhle je mluvčím námořníka s vyříznutým jazykem.
Místo skleněného oka nosí jeden z pirátů oko dřevěné a stěžuje si na třísky - a to ještě netuší, co se stane, až do děl místo koulí nabijí kuchyňské vidličky. Do hravé stylizace přirozeně zapadá také „duchařina“, kdy zábavně hroziví kostlivci putují po dně moře nebo se bijí nad pokladem.
V jediném ohledu si Fanfán s Piráty nemají co vyčítat: nešetří filmovým časem. Než by ve střižně obětovali deset minut, raději ponechají diváka pocitu, že minut navíc je tu možná i dvacet. Přitom Fanfán trvá půldruhé hodiny, kdežto Piráti to táhnou přes dvě hodiny. Pravda ovšem je, že mírně přesezené svalstvo těžko vynahradí Perezův libový Fanfán v dávno známé zápletce, kdežto v případě Pirátů vykoupí každé nepohodlí třeba jen scéna veselé rumové noci ve dvou na pustém ostrově. Sladké, opojné - a přitom netřeba zakrývat dětem oči.
