RECENZE: Na Nevinné lži dolehla nákaza zpytování ženské duše

Po několika reprízách nasadila Česká televize v nedělním pokračovaní cyklu Nevinné lži opět premiérový díl – ale zatím nejslabší.

Podle vzoru rozvedené matky dospěje i dcera k vlastnímu rozvodu a názoru, že muži celého světa nestojí za nic – než jí vlastní otec po letech vysvětlí, že všechno bylo jinak. To je v kostce zápletka včerejšího snímku Moje pravda, který podle scénáře Markéry Bidlasové natočila režisérka Jitka Rudolfová s Hanou Vagnerovou a Janou Preissovou v hlavních rolích.

Moje pravda

50 %

Z cyklu Nevinné lži

Režie: Jitka Rudolfová

Hrají: Hana Vagnerová, Jana Preissová, Jiří Vyorálek, Pavel Nový

Citové vydírání diváka

Po pravdě, herecky nejvíce v něm vynikl Jiří Vyorálek v nejednoznačné postavě dceřina manžela, který rozhodně nenosí svatozář vzorného životního partnera, nicméně proti spojenectví tří lític, své ženy, tchyně a jejich právničky, se těžko brání, takže bezděčně získává sympatie na svou stranu. Zvláště když mu jde o holčičku, která za tatínkem nesmí a vyděračskou válkou dospělých viditelně trpí: „Mně se nelíbí, když na sebe křičíte.“

Citovému vydírání je však vystaven i divák sledující kavárenské hádky plné výčitek, rozechvělé výrazy, projevy sebelítosti, rozervané návštěvy u psychoterapeuta, podle nějž je pacientka „drogově závislá na svém muži“, jedovaté připomínky její matky, noční telefonáty končící hysterií na obou stranách, spory o majetek a nakonec i krachující pokus mladé ženy o nový vztah, ze kterého mladík velice rychle vycouvá. A nikdo se mu nemůže divit.

Chce se křičet

Octl by se totiž uprostřed morové nákazy melodramatického zpytování ženských duší, jenže duší moderně komplikovaných, které cvičí jógu, chodí na semináře „vnitřní bohyně“, a hlavně bez ustání takzvaně řeší neboli se pitvají ve vlastních citech a citečcích. Chceš se rozvést? – Nevím. – Nechceš se rozvést? – Nevím. – Tak co vlastně chceš? – Nevím. Po každém dalším hrdinčině „nevím“ se chce křičet, případně televizi vypnout a vrátit se k vyprávění, až si milostivá laskavě rozmyslí, oč jí tedy vlastně jde.

Bohužel Moje pravda má dvojí smůlu. Jednak přišla v době, kdy seriáloví kříženci Terapie a Sexu ve městě tvoří celou obehranou vlnu – na HBO začala vydařenější, neboť odlehčenější a civilnější vztahová sága Až po uši, jednak ve zvolené tónině psychodramatu riskuje, že se vyhrocená přepjatost obrátí proti záměru.

Když nově nalezený otec dává své již dospělé dceři najevo, že s její matkou z nóbl rodiny v nóbl vile tiše trpěl, zatímco nyní je tak obyčejně spokojený s obyčejnou hospodyňkou v obyčejném paneláku, zavání to dost levným kýčem. A vyloženě směšně působí scéna vášnivého předrozvodového sexu, kterou doprovázejí záběry robotického vysavače putujícího pokojem.

Film má spolehlivé herce, vděčná prostředí, zručný střih, ale diktátorská nálada tragického životního pocitu z něj tvoří umělou přehlídku slzavého údolí se zastávkami pouček. Dozvíme se, že „všichni jsme občas bezmocní“, že máme sklon opakovat chyby svých rodičů a že rozvést se lze civilizovaně, aby dítě netrpělo. Podobných příběhů citové nedospělosti však existuje nespočet a ty nejlepší dovedou téma oživit pobaveným odstupem.