RECENZE: Elegán a buran jedou skoro Na doraz

Prastará formulka pořád účinkuje. Stačí posadit do auta dva naprosté protipóly a vznikne komedie. Nejnověji Na doraz.

Road movie připomíná nezničitelný žánrový řetízek, na nějž v Hollywoodu navlékají stále nové i recyklované korálky třeskutých situací. Komedie Na doraz ani nepředstírá, že se chce lišit. Od první chvíle sleduje vžitý model: zástupci dvou zcela rozdílných světů, kteří by se jinak míjeli, musí shodou okolností sdílet na pár dní bláznivou cestu napříč Státy. Tentokrát na trase Atlanta – Los Angeles.

Herecký souboj

Robert Downey jr. hraje dobře situovaného a vychovaného elegána, jenž spěchá za manželkou, čekající první dítě; Zach Galifianakis naopak burana a výrobce katastrof, mířícího za hereckou kariérou do továrny na sny. Narazí na sebe – doslova – už na letišti a od zápletky se zavazadly přes „teroristickou“ rozpravu až po zásah ochranky je brzy jasné, že letadlem ti dva nepoletí. Manžel zuří, ale nakonec vsedne k původci svých trampot do auta, čímž se vydává napospas dalším potrhlým karambolům.

Jistě, výchozí konstrukce pokulhává, hrdina měl i jiné možnosti, jak svůj cestovní problém vyřešit, ale dá se přijmout jako nutná licence pro půdorys společné pouti. Úspěch „parťáckých“ výprav závisí vždy na volbě jejich aktérů. Ve filmu Na doraz našli docela půvabnou souhru, v očích diváků se však sympatie rozdělují. Pro fanoušky Pařby ve Vegas, jejíž druhý díl právě točí, vyhrává Galifianakisův dětsky bezelstný mimoň, nicméně herecky má navrch Downey – zejména ve chvílích, kdy užuž přestává dusit vztek a ztrácí sebekontrolu.

Na doraz

60 %

USA, 2010, 100 minut

Režie Todd Phillips

Robert Downey jr., Zach Galifianakis, Jamie Foxx

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.5

Navíc si může pohrát s rafinovanějšími odstíny zdrženlivé přezíravosti svého navenek nudného „kravaťáka“, kdežto Galifianakis dostal do výbavy své výstřední postavy řadu již omletých motivů, počínaje psem a konče plechovkou od kávy s otcovým popelem.

Pro obveselení lidu

Hlavní potíž takzvaných „buddies“ čili kumpánských příběhů na cestě tkví v tom, že mezi startem a cílem mohou mít nekonečně mnoho zastávek – v podstatě více či méně bláznivých skečů, které časem unaví, a že skončí pokaždé stejně, tedy zrodem přátelství. Ani ve filmu Na doraz tomu není jinak, takže průměrný rámec za padesátiprocentní známku vyvažují vydařené „sedmdesátiprocentní“ mezihry.

Například návštěva u dealerky drog, kdy Downeyho hrdina krutě oplácí dětský teror a zkouřený rádobyherec předvádí mafiánský monolog či sladce nekorektní boj s válečným invalidou z Iráku nebo talentový test, v němž Galifianakis improvizuje na téma „Julia Robertsová a rakovina“ tak dojemně, až se Downeyho hrdina na okamžik zastydí – ale vzápětí vždy znovu zatvrdí.

Bohužel k buranským komediím patří také okamžiky, kdy se pro obveselení lidu zvrací a masturbuje. Přitom Galifianakis zvládá i vybranější etudy rozvraceče vztahů a la Jago, ovšem Downey zas kraluje při sólové vzpouře, kdy se potácí mezi pudem sebezáchovy a výčitkami svědomí, nebo při nevinné klukovské odvetě.

Dva a půl chlapa

Z rodu „sedmdesátek“ jsou i další nápady, „vypitý táta“ nebo marihuanová jízda přes mexickou hranici ve stylu agenta Jasona Bournea. Nicméně pořád se divák veze na stejné atrakci, na téže horské dráze série katastrof proložených cituplnými vycpávkami.

Jede se v milé náladě, ale ne tak drze a provokativně, jak název slibuje; není to zábava úplně „na doraz“. Přesto: za pointu, v níž si zahrál seriál Dva a půl chlapa, by se dalo hodnocení o deset procent zvednout. I když právě tenhle seriál jde v chytrém drsném humoru mnohem dál než Na doraz.