RECENZE: Století, kdy děti místo panenky vozily v kočárku Stalina

Eduard Marek se skautskou přezdívkou Hroznýš se ve 102 letech chystá na tandemový seskok padákem. „To jsou praví superhrdinové, ne ti umělí z Avengers,“ tvrdí Theodora Remundová o pětadvaceti stoletých aktérech svého dokumentu Moje století, který jde do kin.

Má pravdu. Snímek sice na plátně nezapře svůj televizní původ, na obrazovce také poběží ve dvou dílech - a klidně by jich unesl víc. Drží se chronologicky známých událostí, kam patří obě světové války, komunistický puč, ruské tanky či Václav Havel, i očekávaných témat od rodičů přes lásku a profesi k víře, což hrozí jistou jednotvárností.

Ale naštěstí se Remundová neptá po vzoru společenských magazínů na tajemství dlouhověkosti. A hlavně historie republiky dostává v živých svědectvích úplně jiné barvy, chutě i vůně.

Včetně vězeňských snů o meruňkových knedlících či perníkového srdce z pouti, které od svého budoucího manžela dostala a psovi k snědku předhodila Linda Wichterlová, vdova po vynálezci kontaktních čoček.

Je zajímavé, jak pětadvacítka stoletých odpovídá vzorku společnosti. Zarytý komunista, člen odboje, kádrovák, emigrant. Hudebníci klasičtí i folklorní, lékaři, dělnické profese. Kořeny české, slovenské, polské, německé, židovské. A společné znamení?

Usměvavý odstup téměř bez výjimky, pozoruhodná shoda v pojetí milostného života u obou pohlaví: muži se hlásí více k vášni, ženy k praktickému rozumu. Jedni ještě zacvičí sestavu ze sokolského sletu či zazpívají Náš tatíčku Masaryčku, jiní používají internet, ale ze všech čiší, v čem věk osvobozuje. Už nemusí vylepšovat svůj obraz, když manželka doráží – Tak jim pověz, jakej seš posera, nebo když líčí vypjatý okamžik – Mohl jsem být slavnej, ale mrtvej.

Moje století

60 %

Režie: Theodora Remundová, účinkují Eduard Marek, Linda Wichterlová

Čím konkrétnější jsou vzpomínky, tím výstižnější obraz doby kreslí. Třeba dobová údernice dostala za pracovní výkony diplom a sošku Stalina: „Ale peníze nedali žádné, šetřila jsem dcerce na kočárek, jenže na panenku už nezbylo, tak místo ní vozila v kočárku toho Stalina.“

Především však Moje století dokládá, že veškeré rány světa blednou před tím nejtěžším, co může člověka potkat v jeho soukromých dějinách: když přežije své vlastní děti.