RECENZE: Druhý film podle Milénia doplatil na výměnu režiséra

Rozumní producenti vědí, že úspěšný tým se nemění. V případě filmové trilogie podle knižního hitu Milénium však změna na režijním postu nastala, přestože první snímek Muži, kteří nenávidí ženy sklidil v režii Nielse Ardena Opleva nadšení. Výsledek? Druhý díl se přiblížil průměrné televizní krimi.

Dívka, která si hrála s ohněm | foto: Bontonfilm

Dívka, která si hrála s ohněm, film, jenž právě vstupuje do Česka, natočil Daniel Alfredson – stejně jako „trojku“ Dívka, která kopla do vosího hnízda, jež k nám dorazí před Vánocemi.

Mluvící hlavy

Rozdíl je bohužel znát. V Dívce, která si hrála s ohněm zůstal jen odvar předešlé působivé filmařiny. Nebýt ústředních hrdinů, zejména pak Noomi Rapace v roli výstřední hackerky s pohnutým osudem, člověk by si v kině připadal jako doma u obrazovky vysílající řadový bezejmenný krimithriller.

Milénium

50 %

Dívka, která si hrála s ohněm

Švédsko, 2009, 129 minut

Režie: Daniel Alfredson.

Hrají: Noomi Rapace, Michael Nyqvist, Lena Endre, Sofia Ledarp, Micke Spreitz.

Aby „dvojka“ uvedla diváka do souvislostí, vetkne předešlé děje do dívčiných nočních můr. Hrdinka pak opět hrozí svému zvrhlému nepříteli a ten proti ní vytvoří zákeřný zabijácký komplot, jenž z ní učiní štvanou zvěř.

Dlouze se rozehrává starý model: uprchlík chce dokázat svou nevinu a pomstít se. Herečka si naštěstí dál drží výraz stejně osobitý jako partyzánské metody její postavy.

Nudněji je na novinářské scéně, jíž kraluje její spoluhráč – Michael Nyqvist. V redakci právě řeší kauzu prostitutek z východní Evropy, v níž si s podsvětím zadali lidé mocní, zkorumpovaní a vydíratelní. Což je zápletka, jakých se dnes vyrábí dvanáct do tuctu a které kazí požitek z klasické detektivky – až se zasteskne po originálním labužnickém rodinném zločinu z prvního filmu.

Trilogie Milénium

Recenze M. Spáčilové

Muži, kteří nenávidí ženy 70%

Dívka, která si hrála s ohněm 50%

Dívka, která kopla do vosího hnízda 60%

Navíc unavuje televizní tvar vyprávění, založený téměř na jediném postupu, střihu z jedné mluvící hlavy na druhou. I dramaturgicky stavba kulhá, expozice věnovaná dívčině návratu trvá půl hodiny, než udeří krvavý šok, s nímž by měl thriller podle žánrových pravidel přijít už v prvních minutách.

Prodlužované pomlky ani nadbytečné prostřihy tísnivou náladu nenašlehají, zvláště když každý další záběr i každičká věta se očekávají předem – natolik se dialogy plné hlušiny podobají politicky laděným krimiseriálům opouštějícím podstatu záhady.

Sovětský zloduch

Čas bez napětí ještě umrtvuje věčné vysvětlování a opakování, takže člověk má dost času všímat si malicherností – třeba jak názorně tu „hraje“ IKEA.

Po hodině trochu rozhýbe plátno první honička aut a následně požár, inscenovaný však dosti nešikovně. S robotickým silákem jako z prehistorické bondovky se ozve smích, jejž při nekonečném popisu sovětských kořenů vrchního zloducha vystřídá pro změnu zívání.

A pak že na režisérovi nezáleží! Výměnou rodilého Dána s americkými vyhlídkami za rodilého Švéda s televizní praxí se z originálního Milénia stala ne vyloženě špatná, ale zcela průměrná krimi. Takže chystaná americká verze Davida Finchera už nemá co ztratit.