Jakkoli se na něj dlouze čeká, je od počátku jasné, že právě poválečný odsun Němců, respektive skutečný masakr, jímž se Krajina ve stínu inspirovala, představují hlavní důvod jejího vzniku. Proto by také mohla vzkřísit obvyklé polemiky typu „Němci páchali horší zvěrstva“, pranýřující národní sebemrskačství. Ale na vyvolávání vášní je film až příliš odtažitý.
Černobílý formát mu sluší, scénář Ivana Arsenjeva již méně. Autor totiž zvolil princip kolektivního hrdiny, což znamená, že místo ojedinělých charakterů pracuje s typizovanými figurkami, jakýmsi statistickým vzorkem obyvatel dobové vsi, který může být cenný dejme tomu pro současné promořování, avšak v dramatu nedá divákům šanci, aby si vytvořili k aktérům vztah.
Výsledek působí jako oživlé obrazy, leporelo výjevů z venkovského života od pospolitosti hospody před erotiku na seně až po drůbeží hejna – a popravdě s každou další nahou zadnicí nebo husím procesím už se manýra hodně zajídá.
Navíc člověk ví předem, jak se modelový příběh bude vyvíjet, jak se přirozené dvojjazyčné soužití začne drolit, jak se počnou množit drobné rozmíšky, měnit obrazy mocipánů na zdi, převlékat kabáty – a že nejhůře dopadnou nevinní, protože když se kácí les, létají třísky. Rukování, loučení, vydírání, lavírování, jedna ilustrace výpravnějšího Českého století střídá druhou.
Pozorovatelská nezúčastněnost se obrací proti uměleckému záměru, jak naroubovat „velké“ dějiny“ na „malou“ každodennost sedláků, kteří si večer dopřejí pivo či vlastenecké loutkové divadlo. Krajina ve stínu chce být tak okatě jiná, neosobní, až se míjí účinkem.
Ani herci vlastně nemají co předvést, jako by pouze statovali v útržcích ze života svých postav. Výrazněji se prosazují herečky, zejména Barbora Poláková a Petra Špalková – ostatně celý koncept vede k oslavě statečnosti a nezdolnosti žen.
Až s rokem 1945, kdy se přetřou nacistické symboly a opráší národní vlajky, nabere Krajina ve stínu spád. Sice vyhánění, rabování, znásilňování a zabíjení už předvedly jiné filmy, nicméně v domácké verzi, kde si všichni tykají a znají své hříchy, se hrůza násobí, ačkoliv ani tady si film neodpustí doslovnost: „Vždyť nikomu nic neudělali!“
Režisér Bohdan Sláma výjimečně točil jinou než vlastní látku, a třebaže má pro vesnické kulisy slabost, tady jim nejvíce pomohli tvůrci kostýmů, výpravy a zejména kameraman Diviš Marek. Přesto se událost nekoná, na to je obsah příliš korektní, forma příliš okázalá, názorné klišé dřevěných křížů příliš obehrané a konkurenční díla mistrů na sudetské téma až příliš silná.
