Ovšem nelze se spolehnout, že se podobný statečný výkřik ozve na každé projekci snímku, který do kin vstoupil s lákadlem Karla Gotta v roli kováře a s důrazem na česko-slovenskou vzájemnost. Paradoxně kdejaká hračka nebo poživatina na obalu varuje, že může být dětem nebezpečná, zatímco filmová pohádka se tváří jako oáza bezpečí, ač i dospělým hrozí úrazem.
Stačí vyjmenovat devatero důvodů desáté nouze. Zaprvé, hlavním hrdinou není ani Gott s kovářským kladivem, ani drak, ani dvojice princ a princezna, jejichž lásce brání kletba, nýbrž nositelka jména sponzorské cukrovinky, kterou též mocně nabízí.
Zadruhé, projekt oslavuje sté výročí státu tím nejnesmyslnějším způsobem: každý dělá to, co neumí. Tudíž Gott mluví (velmi neuměle) slovensky, jeho slovenská partnerka česky. Zatřetí, výtvarná a triková stránka vypadá jako z pravěku Studia Kamarád.
Začtvrté, pod rouškou historky o pospolitém království, rozděleném na dvě říše zlovolným skřetem, se dětem servíruje vzájemná výuka jazyků včetně obstarožních vtípků o drevokocúrovi.
Zapáté, půl času vyplní folklorní slavnosti v krojích. Zašesté, výchovný prvek tolerance k postiženým obstará dráček, kvůli prenatálnímu šoku narozený se dvěma hlavami. Zasedmé, každý okamžik staví diváka před těžké dilema, co je horší: toporní herci, nebo dialogy, jež pronášejí.
Zaosmé, zcela nahodile se v příběhu zjevují klokani, skáče se přes vatru, pojídají halušky, zpívá se vánoční rýmovačka „po roce – Vánoce – nemoce“ a pronášejí perly „okamžik zrození nového života si budu pamatovat navždy“. A zadeváté, celé to vůbec nedává smysl.
Za slušný dabing obou dračích hlav, české i slovenské, a za muzikálově odzpívaný part zlosyna se dá přičíst pět procent, ač obojí by mělo být samozřejmostí. Druhých pět procent uzná jen ten, kdo dosud neznal průpovídku „vyčuraný jako díra do sněhu“. A posledních pět procent je zcela v rukou případného hošíka s kategorickým „Ne!“.
Ale než licitovat v drobných s vědomím, že v českém filmu bývá ještě hůř, bylo by poctivější, kdyby se rázného „ne“ odvážila kina. Neboť film Dušana Rapoše není ani punk, ani dada, ani postmoderna, jenom estrádní přísavka na postfederální nostalgii.
