RECENZE: S Hřebejkovou Kawasakiho růží nelze nesouhlasit, byť je rozpačitá

Kawasakiho růže představují desátý společný film scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Dal by se shrnout jako směs velké ctižádosti a spousty malých ALE.

Z filmu Kawasakiho růže. | foto: Bontonfilm

Věcnou stránku ambicí dokládá skutečnost, že v omezeném počtu kin film startuje už v pondělí, aby stihl letošní bitvu o České lvy; do celé distribuční sítě přijde až v lednu.

Kawasakiho růže

Režie: Jan Hřebejk

Hrají: Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Antonín Kratochvíl, Ladislav Chudík

Hodnocení­: 50 %

Výrazem druhé, podstatnější ambice je téma filmu: současný dosah totalitní minulosti z archivů StB. Shodou náhod nedávno předběhl Kawasakiho růže s podobnou látkou televizní Archiv, a zdaleka ne špatně.

To však nic nemění na odvaze úspěšné dvojice přejít od komediální nezávaznosti k námětu natolik silnému, zásadnímu a zrádnému – zvláště když odmítá jednoduché soudy. Relativizace viny je zkrátka skvělá volba, ale nikoli ve filmařské podobě disputace, meditace a plakátu, což se bohužel stalo.

Ach, ty mluvící hlavy

Další chvályhodnou ctižádostí tandemu byla snaha vyhnout se při zkoumání minulosti výpomocné vatě retrospektiv. Ale bohužel ji nahradili jinou odvozenou berličkou – „filmem ve filmu“, zde televizním dokumentem o bezúhonném hrdinovi, jehož oslavovaná svatozář během natáčení pohasne.

Dvacet let

tandemu Hřebejk-Jarchovský

Prvním projektem, který spolu Jarchovský a Hřebejk stvořili, byl scénář k režijní prvotině jejich příštího častého producenta Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola. Od následujícího titulu, jímž se v roce 1993 stal retromuzikál Šakalí léta, se role dvojice změnily a ustálily: Jarchovský píše, Hřebejk točí. V téhle sestavě postupně vzniklo ještě osm filmů.

Z filmu Pelíšky

Po diváckém hitu z 60. let Pelíšky, protektorátní tragikomedii Musíme si pomáhat, návratu do 80. let Pupendo a třech pokusech o pohled na současnost – Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek – následovala opět retrokomedie U mě dobrý. A v desátém společném díle Kawasakiho růže přišel průlom: vážné drama zkoumající minulost dnešníma očima.

Vyjde totiž najevo, že ceněný psychiatr a chartista kdysi donášel StB na milence své nynější manželky, jejž tak nepřímo donutil k emigraci.

Forma dokumentu má vedle obehranosti ještě dvě úskalí: jednak je divácky dosti nezáživná, neboť spočívá v sériové zpovědi „mluvících hlav“, jednak sled výjevů, v nichž Martin Huba v titulní roli žoviálně rozpráví, seká dříví, nabízí závin či pečuje o handicapované děti, předem ohlašuje, že v tak přehnaném obelisku ušlechtilosti musí být pořádná prasklina. A reportéři tu nepůsobí jako draví ohaři na stopě senzaci, nýbrž spíše v rolích psychoterapeutů.

Dobrou volbu představuje rodinný půdorys, byť se na rozdíl od sevřenějšího Archivu zbytečně rozšiřuje o vedlejší motivy. Zprvu se totiž rozehrává lehká banalita o nemocné dceři hrdiny a jejím nevěrném manželovi, členovi televizního štábu, jehož podivínské reakce odpovídají francouzskému modelu partnerských melodramat, v nichž členové milostného trojúhelníku věc „řeší jako rozumní lidé“.

Trapnost jeho výstupu s manželkou a milenkou vynese sice účinek humorný, ale umělosti se tím nezbaví. Vůbec se tu rojí vesměs apartní profese i prostředí, kde se pěstuje abstraktní jazyk se šroubovanými výrazy typu „rozleptávali vztah“, „musíte odpustit sobě“ nebo „soudíte se vy sám“.

Z opájení prázdnými moralitami se však morální kocovina nedostaví, a zatímco ufonský hrdinův zeť se kamsi vytratí, do popředí se dere další přízrak obdobně rozpačitých hereckých kvalit, Antonín Kratochvíl coby pohádkově čistý typ emigranta: lidsky i umělecky bezchybný.

Nicméně slibné téma proměněné v rozhlasovou hru na televizní ploše obsahuje i scény z rodinného života, jež Hřebejkovi velmi sluší a z nichž film nasává potřebné emoce. Patří k nim bizarní partie hry scrabble a hlavně vypjatá scéna hrdinovy ženy a dcery alias Daniely Kolářové s Lenkou Vlasákovou, které filmu svorně herecky kralují a jejichž hysterický projev je v dané chvíli plně namístě.

Potěší i zlodějská etuda hrdinovy vnučky, zato dědovy poučky tahají za uši. A snad nejvíce z příběhu trčí obraz družné bohémy emigrantovy nové vlasti, Švédska, včetně přednášky, kterak zúžený záběr tvorby umožní jít do hloubky, a celého japonského motivu, jehož symbolika je k titulu i obsahu filmu přilepena.

Důstojný návrat sehrál Ladislav Chudík, jehož exvyšetřovatel StB má noblesu a sebejistotu zla bez výčitek svědomí. Nicméně i on doplácí na antifilmově pojatou skládanku svědectví, kde postavy jsou jen nositeli tezí a jež vrcholí hollywoodsky předvídatelným projevem, o zdviženém ukazováku na závěr nemluvě.

Ano, je zjevné a je potřebné, co chtějí Kawasakiho růže sdělit. Že ty, kdo třebas i pod tlakem selhali, nelze soudit, neboť tím nejvíce trpí sami; že archivy rozdírají nové a nové jizvy, zatímco ti hlavní viníci žijí spokojeně bez trestu i vlastních pochybností.

S tím vším, co říkají, lze jen souhlasit a tleskat jim za to – kdyby to hřímali na ulici, v novinách, v parlamentu. Ale po filmařské stránce to říkají bohužel rozpačitě.