RECENZE: Vesnické pohřby, to byla show! Nejen Karel čili Gott se dojal

Dva v jednom, dal by se nazvat dokument o Karlu Gottovi, který se chystá do kin pod názvem Karel. První součást totiž tvoří „povinný“ životopis, druhou nebývale osobní bonus v podobě zpěvákova vědomého, poklidného a pokorného loučení.

Celoživotní sólista jako by najednou předával vedoucí roli své manželce Ivaně, bez níž se před kamerou ocitá jen vzácně. Stojí při něm, za ním či vedle něj, ať ho domácky peskuje – To sako se nehodí, máš díru v podpaží a ponožky si snad vezmeš černé, ne? – nebo jej němě drží za ruku, když lékaři vynášejí svůj ortel. Tak střízlivě a věcně, jako jej Karel Gott přijímá.

Zpočátku to vypadá na standardní životopisnou metodu: černobílé archivní začátky, barevné – a barvité – fanynky současnosti, výprava po stopách minulosti až do školy, kde student Gott vedle nelichotivých známek z chování a z píle dostal zákaz zpívání a jeho studijní dráhu ukončil zápis „vyloučen za stoprocentní absenci“.

Ještě fotografování v rockerském úboru za asistence obou zpěvákových dcerek s nezbytnými mobily působí jako nezávazný ornament. Jenže pak v autě marně žádá manželku – „Nevolej do nemocnice, mě to znervózňuje“. A když si v nemocničním výtahu ukládá – „Nefňukat, s úsměvem!“, je už jasné, že odcházení nadgenerační legendy sleduje snímek hodně zblízka. 

Až se vnucuje pocit, že by se obešel bez zpívání, které každý divák důvěrně zná – na rozdíl od člověka Karla Gotta. Přitom profesionála do posledního dechu, který přiznává: „Kašlal jsem, až jsem padal na zem, ale na scénu vcházím vždycky vítězně.“

Hlavně to nesmí být nuda, opakoval zpěvák během natáčení; bál se zbytečně. Jeho portrét opravdu nenudí, třebaže vedle silných okamžiků s vědomím brzkého konce zahrnuje i běžnou nostalgii úsměvných vzpomínek kluka, který nosil bílou rádiovku, pil u babičky kozí mléko nebo tajně vyskočil z vlaku, aby místo do školy šel objevovat noční Prahu. Čili „studovat, jak to dělají ti, co jiné baví, a lidi je mají rádi“.

Jinak se model vyprávění drží tradičního postupu, kdy na retro vzápětí naváže nové setkání se stejnou osobou. Včetně Jiřího Suchého, v jehož osobě se nepřímo propojuje dědictví vypravěčského rukopisu: dokument o zakladateli Semaforu totiž točila Olga Sommerová, zatímco Karla její dcera Olga Špátová. 

Podobně se do mozaiky prolnou „jízdy“ s bratry Štaidlovými, Eva Pilarová nebo Gottův vzor Louis Armstrong, který se navzdory únavě podepisoval fanouškům až do posledního žadatele ve frontě.

Jiné mezníky Gottovy bilance představují okupační tanky, Karel Svoboda, výlet do Ria, popularita v Německu i daň režimu v podobě cest do Sovětského svazu. Žádné vyloženě překvapivé myšlenky se sice nedopouští, ale uvažuje poctivě, otevřeně, dokonce sebekriticky.

„Trápí mě, proč jsem byl takový idiot,“ komentuje své působení za totality a vysvětluje padesát let strachu, co mu mocní zakážou. Jen jedinkrát vyloženě vypění, když dojde na takzvanou antichartu: „To se pořád omílá, ale Můj bratr Jan jako by vůbec nebyl,“ připomíná svou píseň věnovanou Palachovi.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Dobový záznam Gottova rozhovoru v německé televizi dokládá zpěvákovo dilema: „Emigroval bych jen s pocitem, že kdykoli mohu domů, a to nejde.“ Na jiném místě pak podotýká: „Když pták opustí své hejno, komunita ho vyloučí!“

Nicméně to všechno jsou sice zajímavé, ale očekávatelné zastávky zpěvákovy pouti. Výjimečnost vtiskují dokumentu chvíle, kdy počítá čas, který mu ještě zbývá, a dohání nejprostší věci, jež zameškal. Dialog s lékaři zachycuje kamera naplno, až mrazí, když se Gott ptá na vyhlídky, na rizika případné terapie a vzápětí prohlásí střízlivě: „Už jsem se rozhodl dožít raději vesele.“ Načež slyší od doktorů: „Tak si dopřejte, co máte rád.“

Tady se láme hranice mezi celebritou a divákem, neboť poslední radosti pozemského bytí vyhledává Gott přesně tam, kam by se obracel každý jiný smrtelník. Účinnosti přitom pomáhá, že se film drží výhradně všedních situací, nepoužívá aranžované komentáře a v nejobyčejnějších věcech je nejsilnější.

Za adventního času tak otec rodiny probírá nákupy a s dětmi absolvuje televizní pohádky, zatímco matka balí dárky, staví na zahradě nejkýčovitějšího svítícího soba, jakého české domácnosti znají, a plánuje, že zítra budou péct vanilkové rohlíčky. Dojemné? Jistě, ale nikoliv okatě vyděračské a už vůbec ne sentimentální, za což Karel vděčí právě svému protagonistovi, který dcerkám tak rozumně vysvětluje: „Ale já musím myslet na konec.“ 

Romantický tenor snad poprvé nehraje žádnou roli, jeho vyrovnaná smířenost odzbrojuje. Pyšný tatínek i dědeček u jednoho velkého svátečního stolu; o pár měsíců později zalitý potem po posledním koncertním vystoupení se sklenicí piva; a za dalších několik týdnů už jen pouhý stín, tiše si vychutnávající každou vteřinu léta: „Jsem připraven na všechno.“ 

Karel

70 %

Režie Olga Špátová, účinkují Karel Gott s rodinou, Jiří Suchý, Eva Pilarová, Marta Kubišová, Ladislav Štaidl

Načež začne líčit, jak miloval vesnické pohřby, kdy se jako kluk oblékl do černého a provázel průvod až do hospody. „To byla show,“ napodobí smuteční marš dechovky a skoro omluvně dodá: „Teď mě to nějak dojalo.“

Film mohl oželet mnohá hudební čísla, pózy s fotografy či posmrtné pocty. Protože Karel je hlavně obraz muže, který pozdě objevil to podstatné, proč tu chtěl zůstat co nejdéle.