RECENZE: Vy to nepamatujete, ale StB nebyla sranda, glosuje nevšední KaprKód

Případnou uměleckou výjimečnost díla skladatele Jana Kapra mohou posoudit pouze odborníci z oboru novodobé vážné hudby, ovšem jeho portrét KaprKód, který vstupuje do kin coby vítěz domácí soutěže festivalu Ji.hlava, se standardům vlastní filmařské disciplíny rozhodně vymyká.

Z filmu KaprKód | foto: Pilot Film

Nevšední tvar dokumentární opery sice vyžaduje vstřícného diváka, zato jej však může ubezpečit, že mu nehrozí ani suchopárná data, ani unylé „mluvící hlavy“.

Režisérka a scenáristka KaprKódu Lucie Králová a společně s ní libretista, divadelní a operní režisér Jiří Adámek/Austerlitz a skladatelka Petra Šuško zrekonstruovali skladatelův život s pomocí jeho doposud nezveřejněného soukromého archivu: hudebního, písemného, ale také filmového.

A právě amatérské záběry od typicky rodinných po skeče, jejichž je Kapr sólovým „hercem“, tvoří zajímavou složku vysoce stylizované podívané. Nepřímo totiž vypovídají nejen o skladatelových osudech, nýbrž také o době, během níž působil, o proměnách módy, filmového materiálu z černobílého v barevný, a samozřejmě také politiky.

Což v Kaprově případě znamená příznačný generační model od nadšené podpory komunismu přes postavení režimem protežovaného umělce po ztrátu iluzí, ráznou ideologickou otočku a s ní spojený konec kariéry vedoucí k zapomnění.

Prakticky celé vyprávění má podobu zpívané inscenace v podání Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra a skladatele Petra Fialy, který je posledním žijícím žákem Jana Kapra, a se sólistou Karlem Jakubů, jemuž připadl part hlavního aktéra.

Veškeré věcné informace tedy soubor odzpívá, počínaje statistikou Kaprovy pozůstalosti – dvanáct kilogramů dopisů, sto padesát skladeb, šest hodin a dvanáct minut filmových záznamů.

Filmy samy zahrnují řadu výjevů, kdy Kapr plave nebo lyžuje; symbolizují tak životní dráhu zprvu slibného sportovce, kterou však po těžkém úrazu v mládí musel vzdát a věnoval se naplno hudbě. Zprvu ve službách budovatelské propagandy, kam spadá udělení Stalinovy ceny či cesta do Moskvy, posléze muzice experimentální.

Ve zpívané formě zazní i milostné vyznání, vyloženě objevnou kapitolu tvoří pasáž, v níž Kapr žádá prezidenta o prominutí trestu pro R. A. Dvorského. To v dané době obnášelo značnou dávku odvahy, podobně jako pozdější Kaprova (zamítnutá) žádost o vystoupení z komunistické strany „pro živelný odpor ke schůzím“.

KaprKód

70 %

Česko / Slovensko, 2022, 91 min

Režie: Lucie Králová

Scénář: Lucie Králová

Kinobox: 0 %

Vynalézavost tvůrců zahrne do operního tvaru i měnovou reformu, narození dcery a postiženého syna, rozvod, nové manželství, nové otcovství, gangrénu a řízený pád do propadliště dějin poté, co Kapr na protest vůči okupaci roku 1968 vrátil sovětské pocty.

Možná nejsilnější součást originální podívané zosobňuje zcizování, tedy glosy či dialogy realizačního týmu v čele s klíčovou připomínkou: „Dělejte to vážně, to není parodie, vy to nepamatujete, ale StB nebyla sranda.“

Ne vždy se daří vybalancovat netradiční metodu vyprávění tak, aby nebyla na úkor faktů, ale ta se dají vždycky zpětně dohledat, třeba právě pod dojmem dokumentární opery KaprKód. Neboť nejednoho diváka místy napadne, čím si takovou dávku nápadité hravosti vysloužil zrovna nějaký Jan Kapr.