RECENZE: Artová schválnost? To se radši zapsat do dějin jako barbar

Loňský vítěz karlovarského festivalu, který nyní míří do kin, se jmenuje „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“.

Záběr z filmu „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ | foto: KVIFF

Provokativní název je lákavější než film sám, navíc dost prozrazuje. Nikoli snad děj, nýbrž podstatu sdělení, která festivalovým porotám už tolikrát učarovala. Jednoduše řečeno, jde o nechuť národa otvírat sebetrýznivé kapitoly vlastní minulosti. V daném případě se vyprávění či spíše konverzace točí kolem připomínky etnického masakru, jejž roku 1941 provedla rumunská armáda v okupované Oděse.

Mladá aktivistka se snaží dát svému představení provokativní podobu, takže chystá projekt, který vychází z prvků módních rekonstrukcí vojenských konfliktů v podání spolků armádní historie. A režisér Radu Jude ji během detailních příprav sleduje v dlouhých, rádoby nezúčastněných záběrech po celých 140 minut; včetně milostného života intelektuálů, kteří si na dálku předčítají nekonečné knižní citace.

Okatá artová schválnost? Jistě, ale více než forma (filmového) experimentu o (divadelním) experimentu, jejíž novátorství se brzy okouká, vadí kazatelský kolovrátek. Hrdinové nejsou nositeli charakterů, nýbrž idejí v čele s tezí, jak důležité je odhalovat hrůzy dějin v současném světě, kdy se množí falešné zprávy, pravda se zpochybňuje a znovu se šíří projevy antisemitismu.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

50 %

Rumunsko / Česko / Francie / Bulharsko / Německo, 2018, 140 min

Režie: Radu Jude

Scénář: Radu Jude

Hrají: Ioana Iacobová, Alexandru Dabija, Ilinca Manolache, Alex Bogdan, Sofia Nicolaescu, Mihai Niculescu, Serban Pavlu, Gabriel Spahiu, Dana Bunescu

Hrdinka se potýká s nepochopením na všech frontách, od úřadů přes herce až po diváky, bezmála jako novodobá světice. Přitom každému, kdo jejím nápadům nadšeně netleská, se podsouvají ideologické důvody, ačkoli by se zcela přirozeně nabízely i reakce založené docela obyčejně na odlišném vkusu.

Výsledná inscenace dobových událostí sice nezapře produkční velkorysost a představitelka hlavní role Ioana Iacobová umí herecky prodat více než svou nahotu, nicméně záměrně povýšený tvar znásobený jednotvárností pouček se na zážitku nutně podepíše.

Nelze se pak divit divákovi, který odmítne spolknout agitační udičku i s navijákem festivalové ceny, dějiny Rumunska si doplní na internetu a do kina vyrazí na vstřícnější titul s heslem „Je mi jedno, že se do dějin zapíšu jako kulturní barbar“.