RECENZE: Jak se krotí krokodýli? Nejde to

Návrat Marie Poledňákové po patnácti letech k režii je událost. Novinku Jak se krotí krokodýli však zahltila snaha překonat Velrybu i Polepšovnu.

Jiří Mádl a Marie Poledňáková představují film Jak se krotí krokodýli (2006) | foto: Slavomír Kubeš, MF DNES

Volná návaznost jejího filmu Jak se krotí krokodýli na televizní hity Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny zájem násobí. A fakt, že v novince režisérka opakuje základ komedie století S tebou mě baví svět, spojení muž, děti a hory, zvědavost korunuje. Tak jasný souhrn jistot by neměl selhat.

Jak se krotí krokodýli

Česko, 2006, 112 min

Režie: Marie Poledňáková

Hrají: Miroslav Etzler, Ingrid Timková, Jiří Mádl, Žofie Tesařová, Václav Postránecký, Eva Holubová.

Hodnocení­: 35 %

Jenže režisérka vyměnila rodinný mikrosvět, v němž byla doma, za neznámé končiny. Ideální půdorys jejích příběhů tvoří tři chlapi v chalupě či čtyřčlenná rodina u stolu. Ne víc.

V Krokodýlech se dala zlákat k odstředivé šíři souběžných dějů a figurek, pro něž opouští vztahy ústřední rodiny, a hlavně její nejsilnější herecké opory, třígenerační sestavu dědy, otce a syna čili Václava Postráneckého, Miroslava Etzlera a Jiřího Mádla.

Právě klukovsky spiklenecké pánské společenství bývalo doménou Poledňákové – jak může dramaturg dopustit, že se ti tři ve filmu takřka nesejdou? Na souhře mužské trojky se stavělo v Polepšovně i ve filmu S tebou mě baví svět, Krokodýli ji rozdělí.

Styčné body s předchozími filmy přitom existují. Začíná se opět školní úlohou o tatíncích, maminky jsou znovu mondénní jak ze žurnálu a rodiče už odrostlého Vaška, k němuž přibyla malá Amálka, řeší stále týž problém: jak být spolu alespoň chvíli sami.

Místo vtipu někdejších drobných lstí se však uchýlí k složité šarádě, která děj rozloží na pět míst. V Tatrách uvízne otec s dcerou, jejími spolužáky a svůdnou učitelkou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Manželka alias Ingrid Timková jej marně čeká v dědově vesnické chalupě, případně občas zajde do práce – do baletu, s nímž musí končit a kde jí staré časy připomíná Vlastimil Harapes.

Děda a vnuk hospodaří v městském bytě a nad nimi ještě sídlí dvě matky a dva otcové Koudelkovi, jejichž společný syn kamarádí s Amálkou. Na každé z pěti scén je rozehráno tolik podružných ozdůbek, že jim hlavní rodinná pouta – Prima promine – bez boje ustupují.

Nejvděčněji je na horách, neboť Etzler snímku kraluje a děti odzbrojují, i když je jich nepřehledně mnoho. Horší je, že situace často těží z estrádní legrace XXL: kdo má pupek, musí sebou mlátit o zem.

Tak prvoplánový humor, nemluvě o pšoukání, Poledňáková nikdy nepěstovala. Vůbec nejhůř je na vsi, kde se už vyloženě jadrně figurkaří v duchu Slunce, sena. Bodří zemědělci přihlížejí baletním snahám otylých hospodyň a hezký gag s traktorem setře moralita o hrozícím prodeji půdy zlé cizácké firmě.

Postránecký s Mádlem si své komorní hry vychutnávají, ale také jim je ruší vedlejší linie dědových nápadnic, byť zdravá živelnost Evě Holubové i Báře Štěpánové sedí.

U Koudelků jsou otci Dan Nekonečný a Josef Vojtek: anonymní muzikanti by byli věrnější, ale v tomhle bytě se beztak jen zpívá a vyrábí další moralita o citové nouzi dětí kariérou posedlých rodičů, vrcholící jedinou dramatickou, bohužel neobratně natočenou akcí.

Místo sevřenosti a řádu rozkynutá neuspořádanost, místo smíchu občasný úsměv, místo dojetí kázání. S takovou proměnou režisérka nemohla přebujelé stádo Krokodýlů zkrotit.

Navíc sponzorské výrobky, které dnes ve filmech působí jako součást života mladých, tady rozpačitě trčí. Krokodýli jako by stáli mimo čas a realitu: tohle už není svět Marie Poledňákové.