K fenoménu patří, že ctitelé či spíše ctitelky knihy Suzanne Collinsové sice dávno věcí, jak příběh skončí, přesto si jej s nadšeném zopakují. Kdežto ostatním je dokonale fuk, jestli si lučištnice zvolí bruneta z rodné osady, či plavého soka z krvavé kratochvíle pěstované tyranem v přímém přenosu.
Že bojovnice vedoucí porobený lid proti kruté totalitě nemůže prohrát, je také nad slunce jasnější, takže se hodí rada, která v kině zazní před nasazováním 3D brýlí: „Pokud dostanete závrať, zavřete oči, budete se cítit lépe“.
Ještě by se hodila pomůcka pro uši, kterým hrozí újma ne tak kvůli detonacím - ostatně z tlumeně hororových pasáží v podzemí se rýsuje Oscar za práci se zvukem, nýbrž kvůli jalovým projevům, jimiž hrdinka burcuje rebely, případně vyvolává milostné vzpomínky či vede moralistní debaty.
V bitevním finále, neboť závěrečný díl není ničím jiným než válečným filmem digitálního typu, totiž Hunger Games stvrdí svou odvěkou kletbu: osudovou vážnost. Humoru vzdorné, smíchu odolné odhodlání, s nímž hrdinové řeční, kráčejí, bijí se a zase řeční, vyvolá stesk po hravosti Harryho Pottera.
Navíc způsob, jímž se závěr nastavuje, je takřka hmatatelný. Vzbouřenci táhnou na sídlo nenáviděného prezidenta, ale hodina uplyne, než dojdou ke branám. Pak postupují přes pasti nalíčené jen kvůli trikům a pokřiku „Hoďte sebou“ - jinak by s nimi padouch zametl hned.
Mimo fankluby tak má Hunger Games: Síla vzdoru 2. část pouze dvě opory. Jednak řemeslo, které režisér minulých dvou dílů Francis Lawrence v třetím vycizeloval, jednak názornou lekci propagandy napříč tábory dobra a zla. Vzájemné rušení televizních přenosů, využívání domnělé smrti coby symbolu mučednictví a jiné typy manipulace by uvítala i satira Vrtěti psem. Jenže v ní byl smích povolen.
