Tvůrci jako by vžité varování Nechoď, Vašku, s pány na led účelově zasadili do atraktivních dekorací uměleckého světa za ponurého období politických monstrprocesů a hrdinovi krok za krokem dokazovali, jak bláhově si myslel, že obehraje zákulisní režiséry svého života z řad Státní bezpečnosti.
Kdo s čím zachází, s tím také schází, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti... prakticky celý příběh chorobné touhy po jevištní kariéře za každou cenu by se dal shrnout pod lidové mudrosloví.
Od diváka Herec žádá trpělivost, neboť díl od dílu jde kvalitativně nahoru. Úvodní část ještě může odradit schematickou doslovností: Jan Cina coby mladík s mizerným kádrovým profilem ochotničí v hloupé budovatelské romanci, jeho sestra v podání Jenovéfy Bokové dává hlasitě najevo, kde by měli skončit Stalin s Gottwaldem, a babička obou sirotků se snaží udržet poslední ostrůvek jistoty uprostřed ohrožení.
Škoda, že právě její skvělá představitelka Emília Vášáryová brzy vyklidí prostor postavám jiným, černobílým jako záběry dobových ulic, které nesou jen náladovou manýru. Navíc Herec až přepjatě zdůrazňuje sexualitu, a znovu podle šablon.
Udavač zná pouze fyzickou hrubost, vysokoškolský pedagog zase zjemnělou rafinovanost, ale ve výsledku se oba sourozenci trpně podrobí znásilnění, byť za odlišných okolností a z rozdílných pohnutek. Dva motivy však prologu prospějí: jednak iluze o apolitičnosti akademické půdy, jednak odhalení hrdinova tajemství.
Ostatně tvůrci dobře znají pravidla dramatu, takže podobné zvraty uplatňují i v závěrech následujících epizod. Druhý díl zavede do divácky vděčného zákulisí tehdejšího Divadla Čs. armády, nynější vinohradské scény, a znovu střídá doslovnosti ze schůzí či papalášských večírků včetně prototypů hodní – zlí s vyhrocenými hrozbami.
Dostojí i zákonitosti o roli pušky na jevišti, z níž vytěží další nečekaný dějový obrat, bohužel však též používá fádní hru na „kdo byl kdo v reálu“, známou už z Bohémy; pod herečkou Pěničkovou se třeba tají Štěpničková. Navíc další milostný úkol již hraničí s poněkud umělou kovbojkou.
Třetí epizoda pak ještě přidává na akci, napětí a brutalitě, naopak humoru se v Herci zjeví pramálo, například v ideologicky chybné záměně výrazů „na frontě“ a „ve frontě“.
Pro celý triptych platí, že klíčová partie se odehrává mezi titulní postavou a jejím řídícím důstojníkem StB, jehož familiární nemilosrdnost výtečně odstínil Martin Finger. Cina zase výstižně předstírá dychtivost neviňátka, které však ve stupňovaném kličkování svůj talent osudově přecení; co uhraje v rámci své vysněné profese, bude proti vyšší lize tajné policie vždycky málo.
To všechno sice sedí a zabírá, jenže nepřekvapí. Pro Herce by se hodilo označení „bezpečná síla“, nespornou účinnost veškerých řemesel předvádí na půdě minulosti, kde nemůže klopýtnout. Vlastně by si mohl podat ruku se Šarlatánem: stejná éra, stejná intimní kletba.
