RECENZE Hellboy: od chudého děje k tokajícím hrdinům

Po batmanovském Temném rytíři přichází Hellboy II. A třebaže shodně vzešly z komiksových předloh, rozdílnost obou snímků bije do očí.

Zatímco Temný rytíř se posunul k modernímu thrilleru v současných kulisách, Hellboy II s podtitulem Zlatá armáda se za svůj žánrový původ nestydí, tak jako jeho tvůrce Guillermo del Toro neskrývá svou příchylnost k pohádkám na mexický způsob. Což značí hravé strašení nabité fantazií a magií.

Rafinovaně, po mexicku

Scénář mu sice pod rukama nezadržitelně bobtná jako těsto na lívance z werichovské klasiky Byl jednou jeden král, neboť půvabnými drobnostmi přizdobuje chudší děj – vlastně obdobu legendy o blanických rytířích čekajících na své probuzení, tady ve znamení zla.

Hellboy 2: Zlatá armáda

70 %

USA, režie Guillermo del Toro, hrají Ron Perlman, Selma Blairová, Doug Jones, John Hurt, titulky, 110 minut.

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.0

Ale už onu pověst, kterou v úvodu vyslechne ještě malý Hellboy namísto večerníčku, ilustruje režisér osobitě coby nádhernou, byť krutou loutkovou bitvu, jejíž "dřevění" aktéři se blíží svou osobitou stylizací třeba loutkám Jiřího Barty.

A sotva se vyprávění přenese k dospělému Hellboyovi, baví doslova a do písmene ohnivými hádkami nedbalého hrdiny s jeho pořádkumilovnou láskou, načež temným nástupem rozličných zrůdiček, hmyzů, slizů a jiné havěti jako by del Toro jednoznačně vyhlásil: Dokud jsem tu já, bude se tady dodržovat a zálibně rozvíjet důsledný komiksový styl.

Samozřejmě po mexicku, podobně jako v tamních rafinovaných hororech. Objeví se nevinné, dobromyslně roztomilé stvořeníčko, jaké by člověk láskyplně pochoval, ale vzápětí vycení zuby a rozmnoží se v děsivý houf po vzoru kobylek.

Del Torův pohádkový svět hýří podobnou fantaskní barvitostí jako jeho Faunův labyrint. Patří do něj třeba trollí trh včetně miminka v náručí hlásícího: "Nejsem dítě, jsem nádor," ale také další příšerky, kterými režisér zahušťuje prostor nadměrně a mechanicky. Celek tak působí únavněji až rozbitě, ačkoli jednotlivosti – dítě na Hellboyově ocasu při výškové bitvě či poeticky tichý zrod lesa uprostřed města – naplňují nadšením a úžasem.

Nicméně dva prvky vybojují filmu body navíc: německá posila ve skafandru připomínající dávného robota Emila a něžný humor včetně sladkých milostných songů, jenž provází scénu tesklivě tokajících hrdinů posílených litry piva.

Přes všechny výstřední výtvarné nápady hodné komiksové říše si totiž Guillermo del Toro připisuje hlavní zásluhy právě za Hellboyovo nevtíravé polidštění, počínaje jeho ješitností a konče rodinným chomoutem, do nějž se chudák řítí.