RECENZE: Pro Františka je těžké být děvkařem bez kouzla

Do kin jde další česká komedie, jíž by bohatě stačila televize. Má název František je děvkař a titulní roli v ní hraje Josef Polášek.

Traduje se, že prvních pár minut udává tón celému filmu. Hořká komedie František je děvkař začíná sestřihem víceméně vtipných hrdinových rozchodů u kavárenského stolku - čili hrozbou, že se může vyvinout v další film televizního typu, v němž typizované osůbky řeší své typizované živůtky u kafíčka. Co na něm ty slečny vidí?

František je děvkař

50 %

ČR, 2008, režie Jan Prušinovský, hrají Josef Polášek, Ela Lehotská, Martin Pechlát, Petra Nesvačilová, Zdena Hadrbolcová, Leoš Noha, Petr Čtvrtníček, Marika Procházková, 90 min.

A přesně to se bohužel stane, dojde i na výpomocné hrdinovy úvahy ve vypravěčském komentáři. V něm se ještě občas vyskytne zábavný slovní obrat, ale méně už vycházejí úsměvné situace.

Titulní Casanova díky profesi léčitele duší slibuje český pokus o lidovějšího Woodyho Allena ve stylu průpovídek „radši ženitba než kastrace“ - jenže o práci psychiatra kvůli záletům přijde. A taky o dům a manželku, již všemožně dobývá zpátky. Zato ani coby učitel autoškoly neztratí přitažlivost pro dámy, která zůstává divákům a zejména divačkám záhadou od první do poslední vteřiny.

Ne že by Josef Polášek hrál Františka špatně; jen prostě nemá a nehledá příležitost dokázat, co na něm vlastně všechny ty slečny vidí, že se mu vrhají do náruče. A jestliže film učiní předmětem ženských snů a vášní muže bez jiskry a kouzla, ocitne se na velmi vratké lávce i v žánru komediální nadsázky; natož pak na půdě psychodramatu, kam příběh postupně přerůstá.

Neboť hrdina tiše trpící, žárlící a zahnívající v maminčině péči už vůbec neskýtá možnost pochopit, proč po něm ženy tak mocně touží. Je smutný, ale nikoli dojemný; není důvod ho litovat; zkrátka je člověku úplně lhostejný - jen feministky tak vlažně smířlivé asi nebudou.

Ale nejen pro ně bude obtížné po obdobném snímku Chyťte doktora fandit dalšímu trpnému rekovi s lékařským vzděláním, jehož celý problém tkví v tom, že si „holt nemůže pomoct“, neboť „tělo sex potřebuje“.

Dobrá, zasmáli jsme se, ale co bude dál? Bakalářské scénky, figurkářské skeče, konverzace v kruhu - a k tomu velice okaté sponzorské výrobky, které v českém filmu účinkují mnohdy výrazněji než školení herci.

Ve snímku František je děvkař obstojí zcela bez šmouhy pouze dvě jména: Leoš Noha v roli humpoláckého bratra a Zdena Hadrbolcová coby matka, jejíž oddanost k synovi nic nezviklá. Ela Lehotská jako manželka je o poznání slabší než milenka Petry Nesvačilové; té první ovšem roli ztěžuje přízvuk a druhé zase levné klišé svobodné matky.

Laciné kontrasty film používá též po hudební stránce, třeba k rozvodu zpívá Hana Hegerová „Jak je to krásné, když se někdo vdává“. Hegerové je vůbec pro takový účel věčná škoda, asi jako kaviáru na škubánky. A kdo se těší na Petra Čtvrtníčka, najde ho jen v roličce upoceného nadsamce.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V několika okamžicích se nesporný talent debutujícího režiséra Jana Prušinovského opravdu blýskne: v sourozenecké pitce a bitce nebo ve scéně milostných soků se zubními kartáčky.

Ale proti nim zhruba půl na půl stojí zbytečné výprodeje konzumní satiry s motivem Asijců, inscenační stereotyp popojíždění, popocházení, posedávání, polehávání a popovídání i závěrečné morální prozření a účtování, při němž by už divák „normálně“ přepínal. „Normálně“ znamená v televizi, kde by to filmu František je děvkař sedělo víc - ale zdaleka ne jen jemu.