RECENZE: Pod papírovou hlavou nosí Frank něžně praštěný Bič boží

Frank není film pro milovníky estrádního popu a pivních anekdot. Jeho hrdinové se takovému světu vysmívají – a sami jsou k smíchu. Pro alternativce je alternativní málo, pro jejich odpůrce až moc, ale ani jedni, ani druzí mu nemohou upřít originalitu a vtip.

Britská hudební komedie Frank, jejíž režisér Lenny Abrahamson dává najevo svůj irský původ, baví chytrým, něžným, totálně ulítlým, ba vysloveně praštěným, ale zároveň posmutnělým způsobem.

Úsměv ladí do stejného tónu, v jakém kreslí své hrdiny, hrdé zoufalce, kteří chtějí dělat „skutečnou muziku“, tudíž se sami odsuzují k obchodnímu neúspěchu. Alespoň do chvíle, než začne soudržnost programového undergroundu rozkládat nový člen kapely, sladký zrzavý mimoň, jehož nekonečné vášni pro hudbu se vyrovná jen jeho stejně obří antitalent.

Frank

Velká Británie, 2014, 95 min

režie: Lenny Abrahamson

hrají: Michael Fassbender, Maggie Gyllenhaal, Domhnall Gleeson, Tess Harper, Scoot McNairy, Hayley Derryberry, Matthew Page, Travis Hammer, François Civil, Mark Huberman

Hodnocení­: 60 %

Typický úkaz: výrostek bloumá šedí rodného města a nudou zaměstnání, chrlí písničky na potkání, ovšem vesměs dojemně pitomé, byť dorostenecky opravdové. Až jednou díky bizarní náhodě dostane šanci coby záskok v hostující kapele, která ho uhrane. Jednak absurdním repertoárem i stylem, na skladbu „V polévce plave kruton“ se vskutku nedá zapomenout, jednak vůdčí osobností umělecky nekompromisního frontmana Franka, jenž svou tvář stále skrývá pod neforemnou papírovou hlavou.

Jedním slovem magořina, ale právě ta okouzlí mladíčka u kláves natolik, že se s partou vydá za dobrodružstvím tvorby. To znamená jakési ideové soustředění před nahráváním desky, které chlapec považovaný ostatními za vetřelce oddaně platí z vlastních úspor. A současně prostřednictvím sociálních sítí líčí své zážitky tak barvitě, že dosud neznámá skupina dostane pozvání na americký koncert, pro nějž nováček radí mistrovi posun k líbivosti.

Z tohoto okamžiku pravdy vedou jen dvě cesty, buď k totálně zlehčující psině, nebo k tezi, jak komerce zabíjí. Varianta, kterou si tvůrci vybrali, se dá očekávat a ve výsledku jim ubírá body podobně jako jistá monotónnost, jež se logicky dostaví pokaždé, když se nastolí bezbřehá hra bez pravidel proti konvencím.

Irský herec Michael Fassbender s cenou za nejlepší herecký výkon na benátském filmovém festivalu.

Nicméně z pohledu vstřícného diváka se Frank příjemně konzumuje. Má parametry mile bláznivé studentské jízdy, v jejímž druhém plánu ono dobrodružství tvorby vážně tu a tam probleskne. Ve věcných radách, jak lze psát píseň o zdánlivé drobnosti včetně vlastních ponožek, i v obecných pošetilých návodech originality za každou cenu či školáckých teoriích inspirace.

Vrchol představují vystoupení kapely, slovy nepopsatelná – jako by se zkřížil song Bič boží z nechvalně proslulé epizody 30 případů majora Zemana s ukázkou sebevzhlíživého předstírání „vyššího umění“, při níž usíná canneský festival v Prázdninách pana Beana.

A byť se oslava menšinové kultury už stává většinovou manýrou, ve Frankovi má skvělé herecké zastánce od Michaela Fassbendera, který oslní německé turistky i zpod masky, přes Domhnalla Gleesona coby jeho učně až po Maggie Gyllenhaalovou, strážkyni mistrovy nezlomnosti.