Docela oprávněně se od akčního thrilleru Zelená zóna očekával „čtvrtý Jason Bourne“. S trilogií o agentovi bez paměti má totiž společný žánr, režiséra Paula Greengrasse i herce Matta Damona v hlavní roli.
Bohužel v týmu Zelené zóny přibyl scenárista Brian Helgeland, podepsaný i pod novou verzí Robina Hooda, jenž vyšel z knihy od někdejšího zpravodaje v Bagdádu. Čili předem se rýsuje politické odhalení o pozadí války v Iráku, tedy o lumpu Georgi W. Bushovi a spiknutí Bílého domu s Pentagonem – jen s jednou příjemnou změnou, že CIA má tentokrát roli organizace „hodné“ a bezmocné, nikoli „zlé“ a „všemocné“.
Prostě obsah, který nepřekvapí. Ale obal pořád účinkuje.
Iluze přímého přenosu
Greengrass skočí rovnýma nohama do irácké paniky pod ohnivým nebem, což umí opravdu skvěle, a s podtitulem „čtyři týdny poté“ vjíždí do hlavního města Bagdádu znovu, už s Mattem Damonem coby jedním z velitelů jednotek hledajících údajné zbraně hromadného ničení a v náladě, jenž připomene oscarový film Smrt čeká všude.
Profesní věcnost se naleptává uprostřed chaosu, vojáci netuší, co místní říkají, co právě vynášejí, co najdou za rohem, odkud kdo udeří.
Opět se prosazuje reportážní kamera s pocitovou iluzí přímého přenosu, tma, tíseň, zrychlený dech, jen vzdálený táhlý hudební tón; zase ucpaná ulice pulzuje nervní nejistotou, do níž Damon utrousí „Zkuste se tvářit akčně!“; znovu rychle střihaný těkavý obraz působí velmi autenticky, včetně úsečných povelů, pláče, křiku.
Ovšem na druhé straně se pod napínavým moderním pláštěm choulí stará známá historka, v níž hrdinovi vrtá hlavou totéž, co jisté novinářce a zkušenému vlčákovi z tajných služeb, čímž si koledují o problémy.
Humor za milion dolarů
Silnější motiv představuje jejich místní tlumočník, v očích krajanů kolaborant, a dojde i na stopu humoru, když se Matt Damon vypraví do akce s milionem dolarů v pytli. Naopak trochu lacinou agitkou zavání idyla americké smetánky u bazénu, zatímco o pár kroků dál se řadoví vojáci potí v prachu a strachu – možná zbytečně.
Ale díky režisérovi Paulu Greengrassovi téměř pokaždé vítězí podívaná s náhlými bezprostředními útoky, která neposkytuje oddechu. I když tady jen osvěžuje unavený model hry, v níž média odhalují politické čachry, a přestože se člověk přistihne při kacířské myšlence, že i Greengrass svou metodu vlastně jen opakuje. Ale opakuje ji dobře a ona pořád zabírá.
