RECENZE: Stone pohřbil v troskách WTC svou soudnost

Oliver Stone naplnil filmem World Trade Center svou kontroverzní pověst. Kdo ovšem čeká jeho další sžíravý vzkaz americkému lidu, bude zklamán.

Na snímku World Trade Center překvapí dvě věci. Obě se týkají režiséra, slavného Olivera Stonea, nazývaného filmovým svědomím Ameriky, který se s gustem pouští do reinterpretací klíčových zlomů amerických dějin.

Pro Američany to není vždy jednoduché pokoukání, což dokazuje kontroverze, která se okamžitě snáší skoro na všechny jeho snímky. Po svém se vypořádal s bolavým tématem Vietnamu (Četa, Narozen 4. července), aféry Watergate (Nixon), pokleslé americké tovární zábavy (Takoví normální zabíjáci), nebo s vraždou prezidenta Kennedyho (JFK).

World Trade Center

40 %

USA, 2006, 125 minut,

režie Oliver Stone,

hrají Nicolas Cage, Michael Pena, Maria Bello, Maggie Gyllenhaal, Jay Hernandez

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 54 %

IMDb: 6.0

V případě World Trade Center kritický prst namířený na americkou společnost chybí. Žádné paranoidní teorie o spiknutí, žádný čtyřhodinový konverzační film o politickém zákulisí newyorské tragédie.

Režisér si vybral osud dvou ze dvaceti vyproštěných policistů a hasičů, kteří po teroristickém útoku hrdinně zachraňovali životy ve Světovém obchodním centru. Stone je nezvykle apolitický, zříká se jakýchkoliv vedlejších výkladů, vzdal se také ironie na adresu George W. Bushe, ať už přiznané nebo podprahové.

Slibný začátek končí v troskách
První půlhodina filmu vypadá velmi nadějně. Ačkoliv jeho poslední snímky Alexandr nebo Comandante nebyly přijaty s nadšením, Stone v prvních minutách dokazuje, že je mistrem svého oboru. Pohrává si s očekáváním diváka „kdy se to stane“, a když „se tak stane“, příběh vypráví sugestivně a přitom s citem, bez nabubřelých gest.

Stoneovi se také podařilo zachytit chaos, který bezprostředně po útocích v New Yorku panoval. A to nejen mezi „civilisty“, ale také mezi policisty. „Na Pentagon spadla raketa a Izrael prý vymazali atomovkou z mapy. Bude konec světa,“ špitají si mezi sebou postavy v uniformách. Od chvíle, kdy se obě věže poroučejí k zemi, se ale i ze Stoneova sympaticky rozjetého filmu stávají filmové ruiny.

Od chvíle, kdy se mrakodrapy zřítí, režisér nabízí příběh policistů Johna McLoughlina a Williama Jimena, kteří zůstali vážně poraněni v troskách a snaží se přežít nekonečné hodiny, které je dělí od záchrany - přijde-li kdy jaká.

Film se rozjíždí ve dvou paralelních rovinách, kdy se utrpení zavalených mužů střídá s nervozitou a zoufalstvím jejich blízkých. V těchto momentech World Trade Center ztrácí tempo a divák musí sledovat scény chvílemi tak kýčovité, že více než rozumný film připomínají kašírované reklamy na prací prášky. Policisté utíkají od bolesti ke vzpomínkám tu na polibky svých manželek, jindy na to, jak John učil svého syna v dílně řezat pilkou...

Co se hereckých výkonů týče, Nicholas Cage i Michael Pena stráví drtivou většinu času zavaleni betonovými kvádry, takže o výkonu takřka nelze mluvit. Pozornost tak na sebe strhává Maggie Gyllenhaalová v roli těhotné ženy Williama Jimena.

Některé situace jsou nepřenosné. Film vychází z příběhu skutečných policistů, kteří se na natáčení intenzivně podíleli, takže lze předpokládat, že děj je do posledních detailů věrohodný. Nikdo nemůže zpochybňovat jejich utrpení a odvahu, ale přeneseno do filmového (nejen hollywoodského) jazyka, jejich dialogy působí prázdně, opotřebovaně, chladně a vykalkulovaně.

Stone v hollywoodské pasti
O to smutnějším paradoxem je, že jde o přepis skutečného dění. Americká filmová kultura se dostala do chvíle, kdy požírá a paralyzuje sama sebe. Kdo s čím zachází, s tím také schází.

Ani sebeautentičtější patos už nefunguje bez obtěžujícího nánosu formální strnulosti, nadbytečnosti, pro cyniky snad i směšnosti. Je smutné, že se do této kulturní pasti nechal chytit zrovna režisér Stoneova formátu, protože právě od něj by se dalo čekat, že najde způsob, jak se ji vyhnout.

Je ironií osudu, že enfant terrible amerického filmu, který vždy vztekle tepal do ztuhlých klišé, patos mistrně dávkoval a dokázal se vyhýbat ustálených formám vyprávění, se do nové výzvy takto zamotá. Stone si vzal větší porci, než jakou je schopen strávit.

Nejhorší snímek jeho filmografie jasně dokazuje, že Amerika stále ještě není připravena na filmové převyprávění svého teroristického traumatu, pokud si na tomto tématu spálí prsty režisér, který býval zárukou do hloubky vrstvených příběhů a dokonale vykreslených postav. Rána se nezahojila, naopak, je stále ještě řezavě rudá a doširoka otevřená.

Pouhé konstatování, že film je oslavou vítězství lidské vůle a holdem padlým i přeživším hrdinům, možná obstojí v nejobecnější morální rovině, ale od filmaře, který si zakládá na tom, že Američanům sděluje nepříjemné pravdy, to vyznívá spíše jako alibismus a citové vydírání. Mezi nejostřejšími odsudky americké kritiky, která je k filmu spíše negativně naladěná, vyčnívá i názor, že jde o prachsprostou pornografii (LA Weekly).

Je možné, že právě tento film, společně s dalším snímkem Let číslo 93 (United 93), který přijde do českých kin už příští týden (World Trade Center má tuzemskou premiéru až na konci září), definitivně prolomí tabu a s filmy o 11. září se roztrhne pytel.

Každopádně Oliver Stone tak opět dostál své pozici „lamače mýtů“, bohužel tentokrát v přesně opačném smyslu. Ať už se do tohoto tématu pustí kdokoliv, jen stěží už natočí horší film. Leda že by si Mel Gibson vykasal rukávy...