RECENZE: Co má Vlkodlak Hopkins společného s Kemrem? Oba museli trapně hrát

Novou verzi klasického hororu Vlkodlak trefně vystihuje dávný výrok Rudolfa Hrušínského o zlaté kapličce. Zhruba říkal: Ono to navenek zní hrdě, Národní divadlo; to se zvedne železná opona, Hynaisova opona, normální opona, na scéně stojí mistr Josef Kemr – a dělá vodnické brekeke.

Podobně se to má s Vlkodlakem, který ve středu vstupuje do českých kin. Na plátně se potkali oscaroví herci Benicio Del Toro a sir Anthony Hopkins – a dělají na sebe vrrr.

Navzdory brutalitě

Kdyby tak činili ve filmu s moderní nadsázkou, nebo naopak se záměrnou poctou původnímu naivismu, člověk by si je rád vychutnal. Ale Vlkodlak nezodpovídá základní otázku, proč se klasika křísí bez nového klíče.

Režisér Joe Johnston natočil právě a pouze remake s humpoláckým strašením a se smrtelnou vážností, v jejichž sevření nemůže účinkovat ani výtvarný pokus o burtonovskou bizarnost bez hravosti.

Vlkodlak

50 %

USA/VB, 102 min.

režie Joe Johnston

hrají B. Del Toro, A. Hopkins, E. Bluntová,

Kinobox: 62 %

IMDb: 5.8

Ano, Vlkodlakovi pomáhá obrazová nálada staré Anglie, jenže to už není novinka. Sama o sobě nespasila ani Sherlocka Holmese a za týden bude k vidění v silnější, byť na americkou půdu a do jiných dob přenesené stylizaci Prokletého ostrova.

Vlkodlak nehledá jedinečnost celkového výrazu, nýbrž snůšku veškerého haraburdí výrobců filmové temnoty. Takže k obecně známé historce přidává noc, měsíc, les, mlhu, pochmurné sídlo, hospodské šero, svíce, kroky, hlasy, zvuky, přízrak podobný Glumovi z Pána prstenů a laciné náhlé „bafání“ na diváka místo rafinované hry s napětím.

Samozřejmě i krev, která crčí už od titulků. Ovšem urvané hlavy či vyhřezlá střeva působí dost teatrálně, zvlášť „na střídačku“ s nočními můrami a výjevy z dětství. Zkrátka brutalitě navzdory – nebo právě díky ní – je Vlkodlak vypravěčsky vzato dost otrava.

Del Toro coby hlavní hrdina vypadá přízračně už v civilu, ale typově připomíná víc dělníka z doků nežli šlechtice. Hopkins v roli jeho otce má sice aristokratickou noblesu, ale zase doplácí na předstírání akce v rodinné bitce.

A jejich vlkodlačí masky, na které projekt láká, jako by vypadly z pohádky Kráska a netvor – popravdě víc tu děsí zámecký pes, neřkuli vlk v českém filmu Kdopak by se vlka bál. Až si člověk říká, jakou cestu vlastně kinematografie urazila od Vlkodlaka z roku 1941, jenž byl Johnstonovi vzorem.

Těžce vydřené peníze

Vlkodlačí mýtus samozřejmě zahrnuje i ženské postavy, ale nic výjimečného s nimi nepodniká. Romantická hrdinka Emily Bluntové je křehce bledá, cikánská vědma Geraldine Chaplinové křehce vyžilá. Cikánské ležení hostí jednu z údernějších scén – paniku po náhlém útoku, ale opět ji zbytečně utápí v názornosti potrhaných údů a téměř doslovném „chramst chramst“.

Jakmile se nachýlí čas hrdinovy proměny, vyrazí film k cíli ještě přímočařeji. Jen na okamžik dojem zachrání Hugo Weaving, jenž svému detektivovi poskytl požitkářskou výslovnost a první stopu suše britského, lehce pobaveného odstupu, jejž pak použije i Hopkins ve zpovědi své postavy. A Del Toro v záběrech šokové terapie pomocí ledu stvrzuje, že své honoráře si hollywoodské hvězdy opravdu tvrdě odpracují.

Pak už film přes dlouze připravované finále, funění a vrzání doklopýtá k tradičnímu závěru, jehož milostné vrnění se poučilo od King Konga. Až poslední záběr přinese konečně skutečný strach: naznačuje totiž možnost, že případné pokračování Vlkodlaka není úplně vyloučeno.