RECENZE: Václav. Zase jednou opravdový film

Díkybohu za Václava! I když není stoprocentně dokonalý, po sérii placatých skorokomedií zahnal pocit paniky, že žádný dobrý český film už do zániku vesmíru nepřijde. A třebaže nemusí sednout každému, každý by mu měl přiznat přinejmenším respekt.

Václav je prvním dílem z volného cyklu Prezidentské milosti, líčícího osudy lidí omilostněných za prezidentské éry Václava Havla. Ale pro výsledný film to není podstatné; dokonce se naopak zdá, že formulka „podle skutečného případu“ jej maličko svazuje a omezuje.

V nadsázce řečeno, tvůrci nemohou hrdinovi milost upřít, i kdyby nakrásně chtěli, a divák se zase může bát jisté „oficiálně“ diktované lítostivosti.

Jenom ne Otíka
Naštěstí Václav obstojí s obezličkou prezidentských milostí i bez ní. Je dobře napsaný, natočený, zahraný a vedle zvládnutého tvaru má dokonce i obsah. V tom tkví celé tajemství; jak prosté, milí Watsonové, tvůrci upocených snímků do počtu!

Václav

70 %

ČR, 97 minut.

režie Jiří Vejdělek,

hrají Ivan Trojan, Jiří Lábus, Emília Vášáryová, Jan Budař, Soňa Norisová,

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 71 %

IMDb: 6.9

Po veleúspěšné vieweghovské prvotině Účastníci zájezdu se režisér Jiří Vejdělek spojil se scenáristou Markem Epsteinem poprvé nad poetickou komedií Roming.

Ve srovnání s její pohádkovou stylizací se ve Václavovi zkáznili – pro milovníky filmové fantazie možná až zbytečně úzkostlivě; hlavně však do party přibrali Ivana Trojana, s nímž uzavřeli ideální spojenectví.

Z každého metru filmu totiž tryská, že bez ohledu na to, jaký byl ve skutečnosti předobraz titulního hrdiny, tvůrci vědí, jakého nechtějí.

Nechtějí klátivého Otíka z Vesničky mé střediskové, nad nímž se srdce svírá výhradně soucitem; nechtějí ani amerického Rain Mana, jenž pod autistickým postižením nosí záblesky mimořádných schopností.

Václav v Trojanově úžasném podání představuje naprosto jiný, vzácně celistvý příklad duševního postižení: čtyřicátník na úrovni puberty není vyložený ubohý cvok, spíše nezralý poťouchlík, což filmu vyloženě prospívá.

Je totiž k politování i na zabití, dovede se chovat oddaně a za okamžik chystat velmi vynalézavé pomstičky.

Střídá náhlé dočasné návaly zodpovědnosti a pracovitosti s naprostými propady okamžitým hrám či zmaru, vážně jako přerostlé dítě.

A city? Ač k nim zdánlivě nedozrál, prožívá naplno vzájemnou sourozeneckou žárlivost – v roli bratra září v naprosto nezvyklé poloze Jan Budař – i lásku k bratrově milence, která pro něj nemá jen podobu nevinné touhy.

Mimochodem něžně čistá intimita sblížení v Účastnících zájezdu má i ve Václavovi svou variantu v nádherné bezdeché milostné scéně, blížící se opět spíše aktu milosrdenství než erotické vášně.

Ačkoli ze dvou třetin film předvádí v podstatě vesnické humoresky, stavbou si připravuje půdu pro tragédii. Hned v silném úvodu tak jako v Babelu zazní střelba, a i když hrdinovi vezmou pušku, kdesi v zátylku divák stále očekává ohrožení.

Mezitím poznává Václavův mikrosvět. Jeho matku – dojemně odevzdanou Emílii Vášáryovou, o to královštější, když konečně vybuchne v drobné etudě kolem stolování.

Maličkost, ale je v ní všechno, stejně jako v okamžiku, kdy matka střežící Václava usne na židli s lahví piva a syn ji láskyplně přikryje.

Takový by byl svět, kdyby v něm žili jen oni dva, případně přirozeně se zjevující, ale nepřirozeně působící otec, s nímž se Václav „chlapsky“ radí.

Jenže je také třeba chodit do družstva, kde dějiny stojí, do knihovny, kde si z negramotného pasáka krav utahují sousedky, do hospody, kde se dají šmírovat ženské při aerobiku, na hřbitov, odkud se tak snadno utíká za kluky prohánějícími motorky, nebo do kanceláře předsedy, kde by mohl potkat svou tajnou vyvolenou – jako v půvabném výjevu mezi igelitovými plachtami při malování.

Ironie příště
Venkovské pastorále si dává na čas, minuty se vlečou líně, ale naprosto přesně v rytmu života mezi traktory a pivem. Osvěžují je neméně věrné rituály třeba kolem matčiných narozenin, od dárků až po mísu chlebíčků, nebo cesty do kostela v „rikše“ vyrobené z trosek trabantu.

Člověk by skoro uvěřil, že se vydal na čirou komedii, jenže z té nálady ospalé návsi začne pomalu přituhovat. Strach stupňuje hlídač s pistolí, pak bigbít v hospodě, kde má Trojan velké zběsilé sólo, poté jeho proměna v tribuna lidu na popelnici, jenž zrazen píše po zdech rozhořčené „Sraby!“ – a vzápětí bez varování udeří brutalita, která vyvrcholí odvetou v pouťových kulisách.

Až potud působí Václav jako monolit, který se valí sice pomalu, ale osudově. Dodatek o vězení a petici, jakkoli účinkem mrazivý, přece jen už zavání onou moralistní úlitbou „pravdivému příběhu“.

A také z něj zavane nenápadný stesk po hravosti, lehkosti a černé osobní ironii, kterou si Vejdělek na tenkém ledě Václavova pohnutého osudu nemohl dovolit. Snad příště – jako režisér už přesvědčil, že by mohl zkusit vlastní látku.