RECENZE: Stále spolu s devíti dětmi v maringotce. Idyla, či vězení?

Mají devět dětí, se kterými bydlí v maringotkách na louce – bez televize, počítače, tekoucí vody. Učí je doma, chrání je tak před konzumní společností. Aspoň to tvrdí v dokumentu Stále spolu.

Fotogalerie1

Z dokumentu Stále spolu | foto: Aerofilms

Z dokumentu Stále spolu

Nosí zvláštní jména: Perla, Rosa, Horymír. Neslaví narozeniny, nedostávají dárky, nemají kamarády, nechodí na diskotéky ani do kina. Nejstarším je přes dvacet, přesto za ně mluví, myslí i rozhoduje „profesionální otec“.

Tak si říká muž, který své rodině vnutil důsledný návrat k přírodě. Režisérka Eva Tomanová sledovala, jak vzdor proti moderní době účinkuje. Pětasedmdesátiminutové svědectví nyní míří do kin – a budí zvědavost, úžas i polemiky.

Stále spolu

70 %

režie Eva Tomanová

Kinobox: 59 %

IMDb: 6.3

Nutno zdůraznit, že polemiky pouze následné, ve filmu téměř nezaznějí, i lidé mimo rodinu jako by kolem ní našlapovali opatrně po špičkách. Jen učitelka, u níž syn právě absolvuje přezkoušení s očima stále upřenýma na tatínka, zkusí s otcem diskutovat.

Babička dětí, která prochází štítivě kolem jejich příbytku, si posteskne: „Tak takhle bydlí moje dcera, vysokoškolačka; jedním slovem chlív!“ A úřednice, na niž otec rodiny, vystudovaný kybernetik, hartusí kvůli sociálním dávkám, pronese klíčovou větu celého dokumentu: „Ano, vaše děti jsou v hmotné nouzi. Vy ne.“

Na jednu stranu je obdivuhodné, kam až se režisérce podařilo proniknout v případě tak izolovaného klanu, do jak důvěrných situací ji pustili – včetně lehkého exhibicionismu naháčů při koupání. Na druhé straně zůstává dokument u jednostranné pozorovatelské linie bez pokusu o konfrontaci s oním „konzumním impériem“, před nímž si slovy otce brání svou svobodu.

Zahanbí i Tarzana

Z dokumentu Stále spolu

Zpátky k životnímu stylu našich předků tu znamená absolutní patriarchát. Otec rozdělí práci – Ty jdeš na brambory, ty na švestky, ty podojíš kozu. Manželce dá svolení, že smí vyprat, prášek jí odměří. Navenek jsou všichni šťastní, spokojení a spjatí nevídanou sounáležitostí.

Pohybově zdatné děti by při tělocviku zahanbily i Tarzana; obtížněji se vyjadřují slovy. A divák může jen hádat, co je běžná stydlivost násobená kamerou a co respekt z otce stojícího vždy poblíž, jenž jim vštěpuje: „Jsem autorita, protože pojem autorita pochází od slova autor, a kdo je váš autor? Já!“

Děti zkoušely vzpoury, ale krátkodeché. „Otcova výchova je profesionální,“ papouškuje i dospělý syn. Manželka přizná, že pro ně chtěla stavebnici lega, kdežto podle otce stačí ke hře klacíky a šišky; rozpláče ji první vánoční kolekce po deseti letech; nicméně svou oddanost dává partnerovi stále najevo.

Z dokumentu Stále spolu

Vůbec dokument šíří zdání pospolité idyly, která občas znejistí: nemáme jim spíš závidět jistotu jediné správné cesty a bezstarostnou nezávislost na berličkách civilizace? V létě kouzlo šumavské samoty, na zimu cesta do Španělska s malebnými horskými zastávkami a tábořením pod mostem; synové vydělávají hrou na kytary a tržbu odevzdají otci do posledního eura.

Právě tím, jak v divákovi střídavě vyvolává pocity pro a proti, je dokument nejsilnější. A k postoji, jejž režisérka sama neprojeví, nakonec dá tři vodítka. Zaprvé, privátní experiment dotuje stát. Zadruhé, děti jsou rukojmí, neboť neznají možnost volby. Zatřetí, film graduje s těhotnou dcerou hlídající pusté stavení ve sněhu při svíčkách. Dítě má dítě – cesta k samostatnosti.