RECENZE: Zase vtip a cit. Po hitu Nedotknutelní to zkouší Samba

Může se zázrak opakovat? Před čtyřmi lety natočili tragikomedii Nedotknutelní, která jim vynesla ceny, slávu, večeři u prezidenta a fankluby. Nyní to zkoušejí znovu, se stejným principem i hercem, v úsměvné sociální romanci Samba.

Z filmu Samba (Omar Sy a Charlotte Gainsbourgová) | foto: Gaumont

Samba

Francie, hrají Omar Sy, Charlotte Gainsbourgová

Hodnocení: 65 %

Z filmu Samba (Omar Sy)

Opět plátnu vládne tmavý obr Omar Sy, tentokrát jako emigrant ze Senegalu, kterého po desetiletém pobytu ve Francii chtějí poslat domů. Ale místo invalidního milionáře, kterému v Nedotknutelných vrátil chuť do života, má proti sobě Charlotte Gainsbourgovou coby unavenou ženu, která novou jiskru hledá v dobrovolnické práci pro uprchlíky.

„Drž si je od těla,“ slyší od kolegyň, jenže právě Sambovo tělo jí na první pohled učaruje. A jemu zase její zranitelnost.

Jako z klášterní školy

Režisérská dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano nasadila své osvědčené zbraně, tedy přirozenou, neútočnou kombinaci smíchu a citu, která diváka odzbrojí a převede i přes vratké můstky tíživých sociálních témat.

Přestože však začínají v nakažlivém rytmu samby, na živelném ohňostroji Nedotknutelných trochu ubrali, kloní se spíše k něžné melancholii. Ostatně oba hrdinové jsou zdrženlivější než jejich předchůdci: on ostražitý, ona až staropanensky dětinská, jejich pozvolné sbližování se podobá námluvám odchovanců klášterní školy.

Dojímají jako všichni „mimoňové“ a herecky si hrdinové přesně sednou, ať jen tak klábosí u kávy, vychutnávají si první nevinné dotyky, či se předhánějí v hysterickém řevu. Přesto Samba, jakkoli se drží pravidel romance, přestupuje hranice žánru směrem k společenské kritice systému, který dnešní Francii přerůstá přes hlavu.

Hlavně klopit zrak

Patří k němu groteskní byrokratické výjevy typu „ztraceno v překladu“, projevy solidarity uvnitř komunity utečenců, do níž vnáší rytmus a jiskru Tahar Rahim, i ponižující rady, jak splynout s davem – neprovokovat policii, nosit po vzoru manažerů oblek, kufřík a časopisy, klopit zrak, nevyvádět, nepít, nevyčnívat, zkrátka se držet zpátky a nezavdávat záminku ke kontrole dokladů, jež by vedla k deportaci.

Tvůrci dávají najevo, pro koho se snaží získat sympatie, přímočařeji než v Nedotknutelných, nicméně ke cti jim slouží, že i svého hrdinu „ušpinili“ jedním hříchem. A hlavně znovu používají zábavné situace, ústící v podmanivé chvilky nevyslovené sounáležitosti – třeba na společném večírku humanitárních pracovníků s jejich svěřenci.

Ovšem Samba není bláznivá taškařice ani oslnivá podívaná; pracuje s pocity a dává si dost načas. Čili zázrak se neopakuje, dobrý film ano.