Knižní předloha Iana McEwana znovu vychází v češtině. Kdo ji po návratu z kina vezme do ruky, uvědomí si, jak těžké je Pokání zfilmovat – a podruhé smekne před režisérem Joem Wrightem.
Natočil totiž čistokrevnou love story, jak má být, romanci, již poznamenal nejprve dětský rozmar a poté válka. A také příběh, který se vyhýbá hranám kýče ryze filmařským mistrovstvím. Kino pláče a nestydí se.
Leckdo se už před dnešní premiérou Pokání pozastavil nad jeho českým distribučním názvem, který se shoduje s titulem přelomového díla Tengize Abuladzeho z roku 1984, považovaného za uměleckou roznětku sovětské perestrojky.
Pravda je, že anglickému Atonement by slušely i výrazy vykoupení či smíření. Pokání je jen částí hrdinčiny cesty, na níž hledá konečné rozhřešení za dětinskou lež s tragickými důsledky.
Je parné léto roku 1935. V rodinném sídle ospale bzučí mouchy, matka leží s migrénou a třináctiletá dcera se spisovatelskými ambicemi právě dokončila svou první hru, kterou hodlá s ostatními dětmi okamžitě nastudovat.
Jenomže malí bratránci otráveně utečou i sestřenka z rodu Lolit má jiné plány a zhrzená umělkyně zůstane sama, když z okna zahlédne, jak se její starší sestra alias Keira Knightley koupe jen v kombiné v kašně před mladým zahradníkem v podání Jamese McAvoye. Situaci nerozumí, ale ta ji zasáhne; probudí její pubertální žárlivost, zjitřenou představivost, zákeřnou pomstychtivost.
Během dalších drobných, navenek úsměvných nedorozumění či intimních scén, jichž je svědkem, udělá školačka nezvratný krok: lživě obviní zahradníka ze znásilnění sestřenky. Ztratí tím sestru, a než najde odvahu se přiznat, mladík najde z vězení jedinou cestu: na frontu.
Letní nálada ospalého nicnedělání a zpocené podrážděnosti bobtnající k výbuchu je pocitově dokonalá; stejně jako výraz pubertální dívky plné zmatků, kruté, jak jen děti dovedou být. Saoirse Ronanová za ni byla právem nominována na Oscara jako jediná z herců, byť Knightley je nádherná nadpozemskou krásou, jejíž silueta se vtiskne do paměti jako motivy Casablanky, a McAvoy vyrostl i herecky z klučíka v muže.
Škoda, že dívka z děje na čas vymizí, a když opět „naskočí“, její dospělá podoba už nemá tu sílu. Zato je neustále radost sledovat režiséra, jenž přemýšlí o každém záběru. Válečné mrazení umí bez bojů a krajinu po bitvě v jediném úžasném záběru naplňuje nikoli „kolektivním hrdinou“, nýbrž sty zoufalých výkřiků jedinečných osudů, jež se nesčítají.
Jeho tvář při polibku herců na plátně kina s jejím Vrať se, vrať se mi! zní jako modlitba napříč vesmírem a tvrdý náraz bolestné pravdy v závěru zná jediný způsob nápravy. Slovem čistý žánr a skvostná filmařina. Pokud Amerika nedá Pokání Oscara, pak snad jen proto, že jeho hrdinové v jednom kuse kouří.
