Což si pochopitelně v dětském filmu Hollywood netroufne a Pan Popper reprezentuje vskutku čítankový vzor příběhu pro nejmenší diváky od jeslí výše – včetně učesaného dabingu. Existují jen tři důvody, proč nevinnou legraci na způsob zdravé výživy risknou i dospělí.
Zaprvé, někdo musí mrňousy do kina dovést. Zadruhé, nemají na výběr, protože jde o jedinou novinku týdne. A zatřetí, právě dospělí budou zvědavi na herecký návrat Carreyho, jehož „gumový“ obličej diktoval divácké hity 90. let.
Jim Carrey hraje byznysmena, kterému otec odkázal velmi živý dárek.
Jak působí dnes? Coby pan Popper, vemlouvavý, neodbytný obchodník, jenž by mohl od hodiny okouzleným stařenkám prodávat sady hrnců, je ve svém (někdejším) živlu.
Dryáčnicky se předvádí, když v kanceláři napodobuje mořskou bouři nebo si nekorektně dobírá požehnaný věk svých šéfů. Sám Carrey už má vrásky a sluší mu, ovšem v jiném typu filmu: coby otrlý pragmatik, který krvežíznivě hledá recepty na tučňáčí pizzu, rozhodně působí jistěji než od chvíle, kdy pod vlivem zvířat a dětí jeho srdce začne jihnout.
Bohužel základní situaci, tedy nečekaný vpád party tučňáků do newyorského bytu, zabíjejí dva motivy vousaté až hanba. Jednak zlí finančníci bez kouska citu, jednak hrdinova polorozpadlá rodina, jíž je samozřejmě souzeno opětovné sbližování, prozření a nalezení pravých životních hodnot.
Dík za ptačí chřipku
Dokonce i Angelu Lansbury, herečku proslavenou detektivní sérií To je vražda, napsala, tu v roli rázné restauratérky zaženou do ohavného kouta sladkobolnosti, až se rodiče v sále kroutí studem.
To však děti nevnímají. U nich vítězí tučňáci, filmařsky vděčná stvoření, byť v Panu Popperovi kromě vyměšování, pochodování, nepořádku a kraválu jen málo využitá. Počítačový původ z nich vyloženě netrčí, přesto jim čistý dokument i animovaná stylizace svědčí více než tenhle „polorealismus“.
Z plakátu k filmu Pan Popper a jeho tučňáci
Nicméně žert se zátkou, s ptačí chřipkou či vejci na omeletu, jízda po Guggenheimově muzeu a proměna domácnosti v polární příbytek dovedou komedii v konečném součtu k snesitelnému průměru. Dětem neublíží, jen dospělým přivodí finální souběh vzpomínkového sentimentu a dobrých skutků lehké křeče. Plus pocit, že scénář, jejž podle knihy vypotili tři autoři, mohl napsat jeden tučňák líp.
