Film Občanský průkaz, který míří do kin, bez plakátu i sentimentu ukazuje, že vieweghovská Báječná léta pod psa byla víc pod psa než báječná, zvláště v přirozeně rebelském věku náctiletých.
Stejnojmenná kniha Petra Šabacha na sto osmdesáti stránkách zahrnuje mnohem širší časové rozpětí než film, od srpna 1968 téměř po současnost; přesto působí soudržněji než scénář Petra Jarchovského, sledující pouhé tři roky z normalizačních 70. let.
Ústřední motiv románu tvoří dobová policejní buzerace, úporná a škodolibá, kdy se občanka kontrolovala čistě ze sportu či msty, byť člověk vyběhl jen se psem k patníku – a také kronika marných válek s fízly všeho druhu, přinášejících jen malá, tajná, řídká, o to však hřejivější vítězství smíchu.
Filmový děj orámovala pouť čtyř kamarádů mezi dvěma knížkami, titulní červenou, která je se vstupem mezi dospělé vystavila i zvůli lehce karikovaných slouhů režimu v uniformě, a vysněnou modrou, jež by je zbavila strašáku povinné vojenské služby.
Občanský průkazČR, 137 min. režie Ondřej Trojan hrají Aňa Geislerová, Martin Myšička, Marek Taclík, Václav Kopta, Hodnocení: 70 % |
Jejich zážitky jsou scenáristicky rozkošatělé a neuspořádané, ale pocitově účinkují. Dokonce tak, že kdyby se filmy hodnotily jen za náladu, klidně by Občanský průkaz unesl osmdesát procent. Díky klíči, jenž pojí Šabachovo vidění s Trojanovou filmařinou: už žádné laskavé uhlazování, žádná sladkobolná selanka. V říši retra má Občanský průkaz blíže k vyhroceným Poutům nežli k typizované rodinné sáze Vyprávěj – a přitom je to velká legrace.
Otevře ho výjev z hodiny tělocviku, nejprve jen ve zvuku, poté v obrazu, a stačí, aby krom čtveřice hrdinů rázem představil i ráz pokořující doby; ve zkratce, s nadhledem, bez příkras. Zato se skvělou hudbou a s přiléhavým slovníkem dvou světů, o něž tu jde především, totiž otců a synů.
Zjednodušeně řečeno, partu tvoří rebel, básník, génius a vypravěč. Ovšem vytrvalý komentář posledního z nich je zbytečný: byť obsahuje literární parádičky, jen opakuje, co dávno vystihly filmové situace v čele s nabubřelým předáváním občanek, přesným v každém odstínu trapnosti včetně rudých karafiátů. Zde se zrodí nevinná klukovská recese, braná však jako útok a důvod k odvetě.
Stavbu filmu drží pohromadě pouze sled historek a výjevů, ale až na pár výjimek funkčních. Pomáhá i obsazení v mnohdy nezvyklých rolích, třeba Jiřího Macháčka coby úchylného slizouna; bohužel nejen jeho postava zmizí ze scény bez pointy. Zato zůstávají Anna Geislerová, symbolizující nenápadnou sílu maminek, a skvělý Martin Myšička v roli ustrašeného tatínka, jímž syn pohrdá, než se před očima dětí změní v hrdinu – a pak znovu padne na kolena.
Ponižující scéna na celnici přivodí pamětníkům svíravý pocit v žaludku, směs strachu a bezmocného vzteku; podobně soudružský soud po upoceném učitelském sexu, z něhož vane trapno a stydno, člověku připomene, jaké nuly a pro jaké nicotnosti mohly ničit cizí životy. Naštěstí však nejsou nepřenosné; kdyby nic jiného, i teenagery zrozené ve svobodě zasáhne tvrdý okamžik, kdy jejich vrstevník objeví ve svém obdivovaném vzoru ubohou krysu.
Kytara proti pendrekům
Ale hlavně mladí buřiči zabírají vždy a všude: během jímavé květinové vzpoury za oblíbenou učitelku, při rychlém potupném konci protestní hladovky v odporné školní jídelně a zejména sami s kytarou proti hrubé síle pendreků ve scéně, kdy Trojan diváka opravdu nešetří. Další, co nikdy neselže, je odvod: jako by se hrála česká variace na Formanovy americké Vlasy.
Na to, že stojí před kamerou poprvé, si čtyřlístek studentů vede opravdu dobře. Nepatří snad k herecké extratřídě, ale chová se až nečekaně věrně; nenuceně se střídají také vážnější polohy s odlehčenými, od groteskního záchodového skeče po osamělost v závějích s osudovým odhodláním.
Ač film trvá přes dvě hodiny, kupodivu tak dlouhý se v kině ani nezdá – spíše neurovnaný a rozvinutý do televizní šíře. Jasnější dramaturgie by mu prospěla, nicméně hodně se rádo promine za dar upřímnosti.
Občanský průkaz totiž na rozdíl od jiných děl z naší historie nekalkuluje. Jako by Trojan vzkázal – Jen vám chci říct po pravdě, jak to bylo. A to může pouze ten, kdo zažil iniciační cestu od zjitřeného dospívání k předčasné dospělosti 70. let na vlastní kůži.
