RECENZE: Trojanův Občanský průkaz nekalkuluje, a v tom je jeho síla

Režisér Ondřej Trojan ví, jak vypadalo dospívání za totality. Jeho Občanský průkaz se nebojí smíchu, ale selanku nepěstuje. Pořád je to hlavně komedie, nicméně ve společnosti se sklonem k smířlivé nostalgii vyruší jako výstřel v operetě.

Z filmu Občanský průkaz | foto: 2Media

Film Občanský průkaz, který míří do kin, bez plakátu i sentimentu ukazuje, že vieweghovská Báječná léta pod psa byla víc pod psa než báječná, zvláště v přirozeně rebelském věku náctiletých.

Stejnojmenná kniha Petra Šabacha na sto osmdesáti stránkách zahrnuje mnohem širší časové rozpětí než film, od srpna 1968 téměř po současnost; přesto působí soudržněji než scénář Petra Jarchovského, sledující pouhé tři roky z normalizačních 70. let.

Ústřední motiv románu tvoří dobová policejní buzerace, úporná a škodolibá, kdy se občanka kontrolovala čistě ze sportu či msty, byť člověk vyběhl jen se psem k patníku – a také kronika marných válek s fízly všeho druhu, přinášejících jen malá, tajná, řídká, o to však hřejivější vítězství smíchu.

Filmový děj orámovala pouť čtyř kamarádů mezi dvěma knížkami, titulní červenou, která je se vstupem mezi dospělé vystavila i zvůli lehce karikovaných slouhů režimu v uniformě, a vysněnou modrou, jež by je zbavila strašáku povinné vojenské služby.

Občanský průkaz

ČR, 137 min.

režie Ondřej Trojan

hrají Aňa Geislerová, Martin Myšička, Marek Taclík, Václav Kopta,

Hodnocení: 70 %

Jejich zážitky jsou scenáristicky rozkošatělé a neuspořádané, ale pocitově účinkují. Dokonce tak, že kdyby se filmy hodnotily jen za náladu, klidně by Občanský průkaz unesl osmdesát procent. Díky klíči, jenž pojí Šabachovo vidění s Trojanovou filmařinou: už žádné laskavé uhlazování, žádná sladkobolná selanka. V říši retra má Občanský průkaz blíže k vyhroceným Poutům nežli k typizované rodinné sáze Vyprávěj – a přitom je to velká legrace.

Otevře ho výjev z hodiny tělocviku, nejprve jen ve zvuku, poté v obrazu, a stačí, aby krom čtveřice hrdinů rázem představil i ráz pokořující doby; ve zkratce, s nadhledem, bez příkras. Zato se skvělou hudbou a s přiléhavým slovníkem dvou světů, o něž tu jde především, totiž otců a synů.

Zjednodušeně řečeno, partu tvoří rebel, básník, génius a vypravěč. Ovšem vytrvalý komentář posledního z nich je zbytečný: byť obsahuje literární parádičky, jen opakuje, co dávno vystihly filmové situace v čele s nabubřelým předáváním občanek, přesným v každém odstínu trapnosti včetně rudých karafiátů. Zde se zrodí nevinná klukovská recese, braná však jako útok a důvod k odvetě.

Stavbu filmu drží pohromadě pouze sled historek a výjevů, ale až na pár výjimek funkčních. Pomáhá i obsazení v mnohdy nezvyklých rolích, třeba Jiřího Macháčka coby úchylného slizouna; bohužel nejen jeho postava zmizí ze scény bez pointy. Zato zůstávají Anna Geislerová, symbolizující nenápadnou sílu maminek, a skvělý Martin Myšička v roli ustrašeného tatínka, jímž syn pohrdá, než se před očima dětí změní v hrdinu – a pak znovu padne na kolena.

Ponižující scéna na celnici přivodí pamětníkům svíravý pocit v žaludku, směs strachu a bezmocného vzteku; podobně soudružský soud po upoceném učitelském sexu, z něhož vane trapno a stydno, člověku připomene, jaké nuly a pro jaké nicotnosti mohly ničit cizí životy. Naštěstí však nejsou nepřenosné; kdyby nic jiného, i teenagery zrozené ve svobodě zasáhne tvrdý okamžik, kdy jejich vrstevník objeví ve svém obdivovaném vzoru ubohou krysu.

Kytara proti pendrekům

Ale hlavně mladí buřiči zabírají vždy a všude: během jímavé květinové vzpoury za oblíbenou učitelku, při rychlém potupném konci protestní hladovky v odporné školní jídelně a zejména sami s kytarou proti hrubé síle pendreků ve scéně, kdy Trojan diváka opravdu nešetří. Další, co nikdy neselže, je odvod: jako by se hrála česká variace na Formanovy americké Vlasy.

Na to, že stojí před kamerou poprvé, si čtyřlístek studentů vede opravdu dobře. Nepatří snad k herecké extratřídě, ale chová se až nečekaně věrně; nenuceně se střídají také vážnější polohy s odlehčenými, od groteskního záchodového skeče po osamělost v závějích s osudovým odhodláním.

Ač film trvá přes dvě hodiny, kupodivu tak dlouhý se v kině ani nezdá – spíše neurovnaný a rozvinutý do televizní šíře. Jasnější dramaturgie by mu prospěla, nicméně hodně se rádo promine za dar upřímnosti.

Občanský průkaz totiž na rozdíl od jiných děl z naší historie nekalkuluje. Jako by Trojan vzkázal – Jen vám chci říct po pravdě, jak to bylo. A to může pouze ten, kdo zažil iniciační cestu od zjitřeného dospívání k předčasné dospělosti 70. let na vlastní kůži.