RECENZE: Karlík a továrna na čokoládu - Depp ve stylu Michaela Jacksona

Nepropadnout kouzlu filmu Karlík a továrna na čokoládu může jen člověk povýšený, zatrpklý a barvoslepý.

Neboť ze slavné dětské knížky autora strašidelných příběhů pro dospělé Roalda Dahla namíchali režisér Tim Burton a jeho věrný herec Johnny Depp doslova výbuch představivosti, hravosti, humoru a barev. Pastvu pro oči.

Dát „Karlíkovi“ pohrdavou nálepku snímku „jen pro děti“ by bylo stejně scestné, jako ji přilípnout E.T.Mimozemšťanovi nebo dílům Karla Zemana. Dětsky na něm působí pouze mírně výchovné poselství o soudržnosti rodiny nad všechny hmotné statky, které však z mnoha příběhů pro dospělé trčí mnohem nepokrytěji.

Karlík a továrna na čokoládu

80 %

USA/VB, 115 min.

režie Tim Burton

hrají Johnny Depp, Freddie Highmore, Helena Bonham Carter, Christopher Lee

Kinobox: 80 %

IMDb: 6.7

Podstatné je, že „Karlík“ zosobňuje pravý film, tedy podívanou naplňující radostí i úžasem, žádné klopýtání všedností, nýbrž fantazii a stylizaci utržené ze řetězu. Sliny všech smyslů se sbíhají od kakaových titulků přes bizarní útulnost chýše Karlíkovy rodiny, kde věrni předloze sdílejí všichni stařečkové jednu postel, až k úžasné stavbě indického paláce z čokolády, jíž horké slunce vymyslí půvabnou pointu.

Navíc má příběh jednu vzácnou přísadu: tajemství. Záhadné zázemí obří továrny na cukrovinky, již vlastní neméně záhadný pan Wonka alias Depp, předkreslí přízračné vozy s náklady pochoutek na nočním sněhu. A když smí přes rozhraní světla a stínu vstoupit do továrny pětice dětí, přesně a vtipně charakterizovaných – včetně německého tlouštíka, zhýčkané Angličanky či amerického počítačového ostrostřelce, další překvapení ji čekají na každém kroku. Nejen příjemná: Dahl umí děti drsně trestat, byť zábavným „vysátím“ nebo „nafouknutím“. Stavbou pak film připomíná hororovou vybíjenou či televizní soutěž, kde postupným vyřazováním zbude vítěz.

Depp je tu plně ve svém živlu: opět zcela jiný, opět skvostný. Dlouho tají tvář, známe jen siluetu či obrys za černými brýlemi. „Odmaskován“ jako by hrál Michaela Jacksona: nejde však o parodii, karikaturu ani imitaci, nýbrž o spojení výstředního vnějšího stylu a vnitřní nejistoty plné ostýchavosti i strachu z dotyku. Mírou nadsázky se blíží Pirátům z Karibiku, hraničí až s klauniádou, když se v tropické helmě plíží džunglí a zkouší se domluvit s domorodci.

A kolem explodují Burtonovy hýřivé barvy a tvary, neonově křiklavé cukrářské stromy u čokoládových řek, pracovní čety v muzikálových číslech s tanci a se zpěvy včetně nádherného rockerského sestřihu, ale také akvabely, dračí lodě, veverčí dílna a nejrůznější mašinky, světýlka, zkumavky. Jistým, totiž osobitě burtonovským způsobem, míří „Karlík“ z pohádky do zemanovské vernovky – jako vždy, když umělec umí světem, jímž je sám okouzlen, očarovat i jiné.

Člověk si jen přeje, aby mu bylo znovu deset let a přikusoval k té sváteční podívané hříšně sladkou čokoládu všem zubařům světa navzdory.