RECENZE Jak básníci neztrácejí naději: Básníci zestárli, ale naději neztrácejí

Vrátit se na půdu předchozího hitu podruhé je ošidné, potřetí to hraničí se sebevraždou, počtvrté s pokoušením pekelných mocností. A popáté si to troufnou jen hazardéři silní v kramflecích - tak jako Básníci. Jak dopadli?

Michaela Badinková a Pavel Kříž ve filmu Jak básníci neztrácejí naději (2003) | foto: © Pluto Film & Video

Mnohem lépe, než předvídaly nejtemnější představy, a jen o málo hůř, než slibovaly nejrůžovější naděje.

Film Jak básníci neztrácejí naději nezastírá, že jeho hrdinové zestárli, ale pořád jim dává šanci, aby aspoň v koutku duše zůstali kluky.

V souladu s jejich věkem mírně zvolnil tempo, což trochu vadí, ale také posunul humor k černější, skeptičtější a sušší poloze, což snímku svědčí.

Jak básníci neztrácejí naději

60 %

ČR, 120 min.

režie Dušan Klein,

hrají Pavel Kříž, Michaela Badinková, David Matásek, Tereza Brodská, Lukáš Vaculík

Kinobox: 53 %

IMDb: 5.2

Bude zajímavé srovnat jednu z raných verzí scénáře, která souběžně s premiérou vyjde knižně, se scénářem výsledným, prý „méně zlým“.

Ona smířlivá laskavost, k níž producenty vedla zřejmě věrnost tradiční náladě předchozích dílů, totiž pátým Básníkům už sedí o poznání méně.

Chtěl-li jejich autor Ladislav Pecháček přitvrdit, zdrsnět a zjízlivět, věděl, proč to dělá. Po čtyřicítce patří malomyslně morbidní žertování k věci, i kdyby byl člověk romantikem až za hrob - a tím lékař Štěpán v podání Pavla Kříže určitě je.

Nicméně autor, jenž pro Básníky zůstává zásadní oporou, hlavně do dialogů přece jen dostal jistou míru osvobozující zdravé skepse. A právě v těchto chvílích, kdy se Štěpán a jeho přítel Kendy alias David Matásek ocitnou znovu na začátku - sami dva, bez maminek, manželek a bez kariéry ve staromládenecké domácnosti - patří k nejsilnějším okamžikům filmu.

Recenze

Jak básníci čekají na zázrak

Dva zavržení, kteří se drží na hladině šibeničním humorem s občasnými návraty k pubertální recesi, a jejich nesporně vyzrálí herci představují výtečnou kombinaci. Tam, kde se vůči zmaru staví smutný, drzý či groteskní smích, působí Básníci přirozeně, ať jde o přespání ve smrtelné posteli, o slogan pohřebního podnikatele v podání Pavla Zedníčka „Radost umírat“, o skvostnou etudu Josefa Somra s taškou plnou léků nebo o kostrbaté výroky pozůstalých po smutečním obřadu, kterými film v účelové, ale výstižné zkratce připomene postavy z minula.

Radost z těchto návratů je přímo úměrná radosti z herců. Vedle Somra, Zedníčka či Oldřicha Navrátila potěší především Jana Hlaváčová, která s požitkem ve vteřině „naskočí“ na vlnu své dryáčnické hrdinky a mezi potrhlými historkami vždy s rozkošnou vážností přeladí na dutý hlas důležité osoby v dispečinku záchranky. Na druhé straně jsou tu mondénní figurky, jež se vracejí čistě pro pořádek, jako Vendulka Evy Jeníčkové nebo Sylvie Lenky Kořínkové.

Básníci si vedou lépe než Nemocnice
Hlavní problém však nastává, jakmile film opustí své hrdiny Kendyho a Štěpána a počne mapovat dobu: volby, Číňan, konkurz na ředitele nemocnice, odcizenost vztahů kvůli podnikání, dotace. I tady si film sice vede lépe než seriál Nemocnice, vtip občas zasvítí - OOP není Organizace pro osvobození Palestiny, nýbrž na ochranu pacientů - jenže je to humor krátkodechý, vstřícný k poptávce doby, k anekdotám, které za pár let nikomu nic neřeknou. Popravdě řečeno, sponzorské reklamy, které v Básnících „hrají“, vadí méně: jsou poctivější a trvanlivější.

Přesto mají i pátí Básníci slušnou naději na přežití. Neztratili vkus ani jazykovou nápaditost typu hříčky o „holičích na holičkách a lékárnících na lékárničkách“. A hlavně dokazují, že před lety zvolili své hrdiny rozumně. Kříž coby panic recitující básničky prvním láskám i Kříž s posmutnělýma očima, který dnes stejnou metodu námluv zkouší se sebeironickým dovětkem „Ono to pořád funguje“, zosobňuje celistvý oblouk malé velké postavy, v Česku tak vděčné. Podobně jako Kendy, kdysi toužící po velkém filmovém umění, ani nedobyl svět medicíny, ale ani nezahořkl. Oba mají sílu začínat znovu, od střízlivějších snů k prostším cílům, a ještě se zasmát. Což je lepší happy end než ten, který se neprozrazuje.

ČTĚTE TAKÉ:
Čeká Šafránka domov důchodců?