Z filmu Hluboko | foto: Aerofilms

RECENZE: Přežil a pak se děly věci. Film Hluboko vypráví věcně a prostě

  • 1
Noc v Severním ledovém oceánu. Voda 3, vzduch -3 stupně Celsia. Ke dnu klesá rybářská loď a postupně i podchlazení členové posádky. Jen jeden vydržel plavat. Několik kilometrů mu trvalo šest hodin a pak ještě putoval lávovým polem pokrytým sněhem za světly osady. Nikdo neví jak, ale přežil.

Příběh, který se 25. března roku 1984 na Islandu skutečně stal, přenesl na plátno tamní režisér Baltasar Kormákur, vítěz karlovarského festivalu za snímek Severní blata. Film se jmenuje prostě: Hluboko. A stejně prostě, věcně a střízlivě vypráví, nikoli v duchu hrdinských hollywoodských velkofilmů.

Hluboko

Režie: Baltasar Kormákur Hrají: Ólafur Darri Ólafsson, Theodór Júlíusson, Throstur Leo Gunnarsson
Hodnocení­: 70%

První část se blíží profesnímu dokumentu o práci, k níž patří večerní hospoda, ranní kocovina, zarezlá bárka, úsporné hovory. A také okamžik, kdy nad ostrovy vzlétne vrtulník a ženy strnou. Vědí, že je zle.

I ztroskotání je rychlé, střídmé, žádný majestát Titaniku, čistě riziko povolání. A pouť zavalitého antihrdiny má takřka reportážní ráz, jakoby v přímém přenosu se odehrává bitva základních instinktů s panikou. Ochromující chlad se přenáší do hlediště kina, zatímco muž plave: mechanicky jako stroj, který se nesmí zastavit. Snad nejděsivější volba přijde ve chvíli, kdy konečně stojí na břehu, avšak mezi útesy, které se nedají slézt. Jediná cesta vede znovu mořem. A dlouhé váhání by znamenalo konec.

Z filmu Hluboko

Osamělost ve vlnách je výtečně natočená, nicméně očekávaná. Paradoxně nejsilnější třetina snímku následuje až poté, co se zachráněný muž stane hvězdou a zároveň živou výčitkou v očích rodin, jejichž otcové tolik štěstí neměli, a především pokusným laboratorním zvířátkem.

Žánr se láme v kouzelnou černou grotesku, když islandský Forrest Gump přivádí k zoufalství vědecké kapacity i trénované mariňáky, neboť popírá veškeré přírodní zákony. A je mu to fuk. Má totiž důležitější starosti, plynoucí z dohody, již uzavřel s věčností.

Film sice nadužívá útržků vzpomínek včetně výbuchu sopky z hrdinova dětství, ale má pro ně dvojí opodstatnění. Jednak přízračné ohnivé obrazy, jednak nepatetickou a nevyslovenou sílu lidí, kteří se znovu a znovu vracejí na tak nehostinná místa jen proto, že jim říkají domov.