RECENZE: Černá labuť není výjimečná. Výjimečná je jen Natalie Portmanová

Černá labuť je jednoznačně filmem Natalie Portmanové. Natočil ho sice Darren Aronofsky, ale kraluje mu ona. Logicky se tak vnucuje otázka, co zůstane, když si Nataliin dokonalý výkon odmyslíme. Respektive jestli vůbec něco zůstane.

Když Černá labuť vstupovala do kin, propagovali ji producenti přes "odvážnou lesbickou scénu". Tu prý do baletního filmu zařadili, aby na něj přišel také někdo jiný než jen fanoušci baletu.

Na začátek by se tedy slušelo říct, že Černá labuť rozhodně necílí jen na baletní fanatiky (a ten lesbický akt tedy vlastně vůbec nepotřebuje). Příběh mladé umělkyně zápasící nejen s náročnou rolí, ale hlavně se sebedestruktivní touhou po dokonalosti, má potenciál oslovit každého jen trochu vnímavého diváka. A nejen jeho: na své si přijdou i milovníci hororů či thrillerů. Ale popořádku.

Zabijácké zlatíčko

Byť je Černá labuť klasický celovečerní film, dala by se rozdělit na dva žánrově odlišné celky. Zatímco ten první na drama spíš pouze "zadělává", druhý jde až na dřeň a zcela nepokrytě děsí, dojímá a drásá. Tomu se přizpůsobuje i Natalie Portmanová: jak se děj vyvíjí, její herectví se čím dál tím víc dramatizuje.

Černá labuť

80 %

USA, 2010, 104 min

Režie: Darren Aronofsky

Hrají: Natalie Portmanová, Mila Kunisová, Vincent Cassel

Kinobox: 81 %

IMDb: 8.0

Na začátku se nám Nina představuje jako uvědomělá a způsobná baletka s ambicemi, díky nimž je schopná přežívat jen o grepech a vodě. Léta touží po roli, v níž by všechnu dosavadní dřinu zhodnotila. Po tomtéž však prahne také její matka, exbaletka Erica (Barbara Hershey), jež dceru zároveň zabíjí i hýčká.

Je to přitom právě tento zvláštní, silně patologický vztah matka – dcera, co dává stokrát viděnému tématu velkého snu a pevné vůle nový náboj.

V podivném soužití dvou dospělých žen lze vystopovat zoufalství i oběť, touhu ovládat i pomoci. Opičí láska, jíž matka svoji dceru dusí, zahrnuje nejrůznější projevy, absolutní kontrolou počínaje, něžnými osloveními konče (po tomhle filmu už si nikdy nenecháte říkat "zlatíčko").

Minimalistická Natalie

Jestli je Aronofsky v něčem opravdu dobrý, pak je to způsob, jakým umí říci nevyřčené. První, civilněji pojatá část filmu se tak skládá ze spousty drobných, ale vzrušujících momentů a črt, skrze něž nenásilně pronikáme do Ninina vnitřního přerodu. Ten začíná v momentě, kdy dostane vysněný part: dvojroli v baletu Labutí jezero.

Prvotní radost vystřídají pochybnosti: zvládnu být zároveň hodná i zlá? ptá se Nina, která má hrát současně Bílou i Černou labuť. Nezvládneš, odpovídají jí matka, šéf baletu (na dané prostředí až příliš maskulinní Vincent Cassel) i její vlastní mozek naučený na režim nízkého sebevědomí. 

Navíc je tu Lily (Mila Kunisová), nová, živočišná kolegyně ze západního pobřeží, která ztělesňuje pravý opak perfekcionistky Niny. Když se jejich světy střetnou, v Nině se poprvé něco pohne. Stojí na galerii nad pódiem, pod ní se bezstarostně vznáší Lily v piškotech a Ninina tvář se na vteřinu zastře. Je to sotva znatelný stín, který se objeví a zase zmizí, ale je tam.

Od téhle chvíle už Nina nikdy nebude tou samou dívkou, kterou byla na začátku. Onen stín se začne vracet stále častěji a proměna, jíž během necelých dvou hodin filmu projde, zaskočí i ty nejotrlejší z nás. Když Nina tančí svoje závěrečné makabrózní sólo, hlavu hrdě vztyčenou a oči podlité krví, nezbývá než smeknout – Natalie Portmanová hraje bez nadsázky každou buňkou těla.

Exhibicionista

Na druhou stranu ani výkon Portmanové, ani velká gesta, ba ani dokonalý vizuální koncept (kamera roztočená v piruetě spolu s baletkou je něco neuvěřitelného!) nepřebije fakt, že síla filmu Darrena Aronofského není v katarzi, ale v systematicky budovaném mikrokosmu emocí ze zmíněné první části filmu. 

Všechny ty šály, obvazy a návleky, do kterých se choulí křehká těla, Nininy růžové kabátky a šály připomínající peří, křupající klouby, budík, který zvoní za tmy, a v neposlední řadě zrcadla, spousta zrcadel, jež visí téměř všude jako připomínka toho, co je a není pravda (protože hranice mezi představou a skutečností je příliš úzká). Tohle je to, co si z filmu Černá labuť zapamatujeme. Vedle tváře Natalie Portmanové, samozřejmě. 

Bohužel i mistr může přestřelit: stačí drobnost, a ze symbolu je rázem klišé jak z učebnice. Může jím být schematismus typu "nevinná bílá – zkažená čerň" (barvy spodního prádla v lesbické scéně), laciný kontrast krve a peří labutě, stejně jako obyčejná hororová manýra v obrazu a střihu. 

Dokud se Aronofsky drží při zemi a zapomíná na to, že má sklony k umělecké exhibici, je vše naprosto perfektní a jedinečné. Jakmile však usoudí, že drama jedné baletky je na Oscara málo a do té doby fungující psychologickou hru začne atakovat thrillerově-uměleckými vizemi a prvky, polovina efektu je pryč.

Když pak Nina jako dokonale proměněná černá labuť tančí o život, tleskáme, ale už ne proto, že bychom tleskat chtěli. Spíš víme, že by se to od nás slušelo,

Černá labuť je ohromující film a jistý neklid v divákovi zanechá. V žádném případě však není výjimečná. Výjimečná je jen Natálie Portmanová.