RECENZE: 127 hodin s polomrtvým horolezcem posouvá film zase o kus dál

Zhluboka nadechnout a - akce. Film 127 hodin, v němž si režisér Danny Boyle vystačí jen s jedním hrdinou a jednou škvírou ve skále, uteče, ani nevíte jak. A pokud jste se nenadechli pořádně, na konci téhle horolezecké noční můry budete potřebovat kyslíkovou masku.

Kdyby to nebylo rouhání, napsala bych, že Dannyho Boylea je pro film škoda. A že by měl jít radši učit. Nikdo na světě totiž neovládá filmovou řeč tak jako tenhle britský všeuměl. Kdyby ji předával mladým filmařům, měli bychom kina plná skvělých filmů. Nádherná představa. Až na to, že by v nich pak zase chyběly ty Boyleovy, což by se rovnalo zločinu. Zvlášť teď, když víme, jak dobrý je jeho thriller 127 hodin.

Kluk na zabití

Aron Ralston je typický adrenaliňák. Dvacátník bez pudu sebezáchovy a špetky zodpovědnosti. Frackovitě ignoruje matčiny telefonáty, nenavazuje vztahy, které zavánějí závazky. Nade vše miluje svobodu a volnost, pokud možno v absolutní podobě.

127 hodin

90 %

USA / Velká Británie, 2010, 94 min

Režie: Danny Boyle

Hrají: James Franco, Amber Tamblyn, Kate Mara, Lizzy Caplan

Kinobox: 79 %

IMDb: 7.5

Když se vydává na jeden ze svých divokých treků do utažských pustin, nikomu o tom neřekne. Ne že by nechtěl, prostě nemá tu potřebu. "Jen já, noc a muzika. Paráda!" křičí do kamery, která je pro něj jedinou přijatelnou formou společnosti na cesty. Na rozdíl od lidí totiž mlčí. 

Zatímco Aron drandí po kopcích, v nás se pere rozum s emocemi. Jeho dětská bezstarostnost dráždí, zároveň mu ji však trochu závidíme. Pak se Aron z jednoho z těch kopců zřítí. Napjatě sledujeme zrnící displej kamery a jsme připraveni na nejhorší. Jenže v tu chvíli se pomlácená postavička zachechtá, zvedne kameru a krasojízda může pokračovat.

Šílený rozjezd

Pár minut, jen tolik stačí Boyleovi, abychom hrdinu jeho atypické one man show hlouběji poznali. Nenásilně a beze slov, jen za pomoci dynamicky střižených scén a perfektně vybrané hudby, dokáže film divákovi vsugerovat pocit, že tomuhle klukovi se prostě nemůže nic stát.

Přitom všichni od začátku víme, že děj čerpá z případu skutečného horolezce, který jednu ze svých dobrodružných akcí málem nepřežil. Jinými slovy že se mu něco stát musí, a to dokonce velmi brzy.

O to větší účinek má moment, kdy se všechno zvrtne. Stačí jeden špatný krok a celý Aronův svět je náhle vzhůru nohama. Zmatek, tma, sluchátka, která mu při pádu střemhlav vypadnou z uší, pár vteřin ohlušujícího ticha. A pak titulek s názvem filmu - 127 hodin. Takhle to celé začne.

Chytrá filmařina

Nápad naložit drama boje o přežití na bedra jediného hrdiny už se v historii filmu párkrát objevil. S napětím, jež staví na jednotě místa, času a děje, pracovali ostatně už antičtí autoři. Princip se zdá být jednoduchý: veškerá divákova pozornost se soustředí na jednu konkrétní činnost hrdiny. Pokud jsme se na něj emočně napojili, bude nám připadat vzrušující třeba i jen to, že vstane ze židle.

Fungovalo to ve filmu klasika Roberta Bressona (Odsouzený k smrti uprchl), fungovalo to i o půlstoletí později v Trosečníkovi Roberta Zemeckise. V tomto směru tedy režisér Boyle žádnou Ameriku neobjevil. Přesto je jeho film ještě minimálně o kategorii lepší než oba zmíněné. Čím to?

Když pomineme fakt, že umí napsat nosný scénář (což je v případě minimalistické storky klíčové), tkví Boyleův potenciál především v tom, že je skvělý vypravěč. Zná sílu jednotlivých filmových prostředků a lépe než kdokoli jiný ví, jakou moc má hudba či jaké možnosti skýtá střih a nejrůznější formáty a technologie.

Když potřebuje popohnat děj, nebojí se jít na hranu a experimentovat, zároveň se ale nikdy neocitne tam, kde by být nechtěl.

Dělení obrazu do několika oken, v nichž se simultánně odvíjejí různé děje, pro něj není samoúčelná hra s formou, ale racionální krok. Tepová frekvence se zkrátka při pohledu na víc akcí zvyšuje. Bezděčně se tak přiblížíme tempu, jímž se hrdina žene kupředu, a když se zastaví, je to, jako by se zastavil svět, ne jen jeden člověk.

Stejně dobře funguje i střídání pouštních panoramat s nedokonalými amatérskými záběry. Zatímco obrázky z Aronovy minikamery nutí diváky spoluprožívat a ne pouze přihlížet, závratné pohledy z ptačí perspektivy je krutě vrací na zem. Co je jeden lidský osud proti zbytku světa, napadá nás při pohledu na titěrnou tečku v krajině - křičícího Arona.

Nekupujte čínské nože

Hudba představuje silnou stránkou Boyleovy režie už od dob Trainspottingu, pro minimalisticky pojatý příběh o člověku na hranici života a smrti je ovšem akurátní hudba téměř nezbytná.

Osvícený Boyle to věděl, a tak najal skladatele A. R. Rahmana, který se mu osvědčil už u oscarového Milionáře z chatrče. Nemohl udělat lépe. Hudba 127 hodin tepe a pulzuje, někdy jde s příběhem, někdy potměšile proti němu, někdy se úplně odmlčí. Marná sláva, bez ní by byl efekt sotva poloviční.

A ještě na jednu věc má vynalézavý Boyle talent: umí skvěle pointovat. Pokaždé, když máme pocit, že už nám bezvýchodnost situace přerůstá přes hlavu (a co si budeme povídat, sledovat chlapa s rozdrcenou rukou, jak pomalu čeká na smrt, není zrovna povzbudivá činnost), přijde něco, co nás vysvobodí.

Může to být rada typu "Nekupujte levné čínské nože!", která následuje poté, co si Aron tupou kudlou od maminky neúspěšně pižlá paži zaklíněnou pod kamenem. Může to být i přípitek z lahve s vlastní močí, kterou degustuje jako svůj oblíbený sauvignon, aby ji vůbec zvládl polknout. 

A stejně tak to může být i jedna z vrcholných scén filmu, v níž si před objektivem své minikamerky hraje na ranní show z obrazovky. Kamarádi, rodina i kolegové, jež na dálku sarkasticky zdraví ("Dnes asi do práce nedorazí!"), se mu za potlesku imaginárního publika objevují v "oknech" vedle hlavy jako v opravdovém televizním pořadu a je to šílené i vtipné současně.

Film jednoho herce

Mimochodem právě bohatá imaginace se v Boyleově novince uplatňuje mnohem víc než ve zmíněném Milionáři. Každý, i ten nejobyčejnější podnět totiž v Aronově mysli vyvolává celou vlnu asociací. Paprsek slunce, jenž ho jednou za den čtvrt hodiny slastně hřeje, vnucuje vzpomínky na východy slunce prožívané s otcem. Srdce bušící až v krku zase evokuje pocit, který si pamatuje ze svého prvního milování. Prolnout surrealistické pasáže se všedními úkony, jež mají odumírající tělo udržet co nejdéle při životě, byl od britského režiséra geniální nápad.

Samozřejmě že by nebylo 127 hodin, kdyby nebylo herce, který by to celé zvládl "uhrát" sám, bez asistence dalších osob. Boyle našel ideálního představitele v Jamesi Frankovi. Ten dal Aronovi přímo koňskou dávku chuti do života. Umí být na facku i k zulíbání, umí nás rozesmát i rozplakat. Má v sobě umanutost, která provokuje, ale nakonec mu právě ona zachrání krk. Aron přežije, protože se přežít rozhodl.

127 hodin je dílo, které film dostává zase o kousek dál. Bez velkých gest a zbytečného humbuku. Snad ho akademici přes všechny ty labutě a krále nepřehlédnou.