RECENZE Poslední vládce větru: Kde je starý Shyamalan? Jeho novinka je upocená 3D nuda

Dětská fantasy Poslední vládce větru, kterou ve 3D natočil kdysi tak slibný M. Night Shyamalan, je nudná, směšná, upocená a neosobní. Mohl ji podepsat kdokoli

Za deset let se propadl od nominací na Oscary až po jejich pravý opak, filmové anticeny Zlatá malina. A v ústupu ze slávy pokračuje. Tvůrce převratného Šestého smyslu režisér M. Night Shyamalan nejnověji podepsal tuctovou dětskou fantasy Poslední vládce větru, která o víkendu dorazila do Česka.

Poslední vládce větru

40 %

USA, 2010, 103 min.

režie: M. Night Shyamalan

hrají: Noah Ringer, Dev Patel, Nicola Peltzová, Jackson Rathbone

Kinobox: 46 %

IMDb: 4.0

Že snímek za sto padesát milionů dolarů lákající nadto na módní atrakci 3D nevydělal vložené peníze z amerických kin ani za měsíc, nebude náhoda. Obří rozpočet totiž není na výsledku téměř znát. Zato z něj trčí dědictví předlohy, animovaného televizního seriálu - včetně herců připomínajících umělé figurky na dálkové ovládání.

Padli si do oka

Bohužel ten, kdo tahá za nitky, tedy M. Night Shyamalan coby režisér i scenárista, se chová stejně neosobně. Takhle bezduchý odvar Avatara mohl podepsat kdokoli, začátečník i televizní rutinér; ostatně právě jen na obrazovce by Poslední vládce větru našel spoustu srovnatelných žánrových bratříčků.

Rovnice je zřejmá od první scény: trojrozměrná iluze plus český dabing rovná se dětské publikum. Konečně i hrdinové příběhu spadají do věku teenagerů a co předvedou, shrnou už titulky s ukázkami, jak se dají ovládat a v boji použít vzduch, voda, země a oheň.

Čtyři živly si rozdělily čtyři národy, přičemž „ohniváci“ vedou proti ostatním válku. Ale pak dva sourozenci z rodu „vodáků“ naleznou malého mnicha, z nějž se vyklube Avatar - jediný, kdo si dovede podmanit všechny čtyři prvky. Jen musí trochu trénovat, neboť ze školy před údělem vyvoleného původně utekl, a s pomocí kamarádů spojit tři porobené národy proti ohnivým.

Zkrátka přicházejí další dětští spasitelé smyšlených světů, pouze na rozdíl třeba od Letopisů Narnie nemají ani za mák hravosti, natož humoru. Zato si však potrpí na upocenou doslovnost.

Neustálý vypravěčský komentář zní jako uspávací učitelský kolovrátek a jen opakuje, co se stejně názorně předkládá obrazem, Občas tak vzniká bezděčná parodie - například když vodní bojovnice říká „Bratr s princeznou si padli do oka“ a současně po sobě ti dva usilovně pomrkávají jako ve středoškolské romanci.

Malý Buddha

Ani podívaná se nekoná: z výpravy čiší unavená odvozenost, bizon vzduchoplavec se podobá legračnímu plyšákovi a bojová umění školní rozcvičce, mystika je upachtěná a snímání občas technicky nezvládnuté včetně efektu 3D, sloužícího opět vlastně jen k „létání“.

Kompars si snad vypůjčili z pohádek ČT a fakt, že děti tu mluví jako ušlechtilá kniha, ještě umocňuje české znění. Prostě nečekaná slabota, udělit alespoň čtyřicetiprocentní známku dalo práci.

Ale povedlo se: deset procent si zaslouží působivé ohnivé lodě, deset scéna s „tavením“ ledové krusty, deset obří vlny. A konečně poslední desítku nespolknou průhledné digitální triky, nýbrž Noah Ringer, představitel dětského Avatara se stylizací Malého Buddhy.

Ale je to smutné - taková bezmoc u režiséra považovaného za zjevení. Zejména když nejde o výkyvy, nýbrž trvalý sestup: od Vesnice přes Ženu ve vodě ke Stalo se byl každý jeho další film vždy horší než ten předešlý - a Poslední vládce větru to opět potvrzuje. Kde má M. Night Shyamalan své dno?