Protože k filmové premiéře Pevného pouta znovu v češtině vychází stejnojmenná knížka od Alice Seboldové, stojí za to si připomenout její nejsilnější zbraň.
Dospívající školačka, kterou zavraždil muž ze sousedství, líčí svůj příběh a následující události posmrtně „shůry“, tedy z pomyslného nebe, s neuvěřitelně účinným odstupem. Podobným, jaký si osvojila také její představitelka, mladičká Saoirse Ronanová.
Strach za bílého dne
Zato Jackson se nečekaně rozněžnil a poddal přepjatosti, s níž se kýčovitě vyžívá v počítačové umělosti efektů z „onoho světa“. Tohle že natočil režisér, který v tolkienovské trilogii z bájné Středozemě předváděl zázraky staré dobré „ruční“ filmařiny?
V Pevném poutu jako by se rozdvojil: zatímco na zemi hraje civilně působivý thriller, nadpřirozeno vyrábí z reklamních obrázků.
Začíná přitom slibně, trefnou náladou rodinného leporela, jehož přirozenost korunuje právě hrdinka.
Žádná pěstěná polomodelka, jaké se vlní teenagerovskými seriály, nýbrž obyčejná puberťačka, kterou k dojemné první lásce postrkuje výstřední babička. Tady má ještě místo i humor působící jako zlověstné ticho před bouří, třeba v podobě nenáviděné pletené čepice, kterou dívka pokaždé tajně strhne, jakmile se ztratí mamince z dohledu.
Stejně tíživě Jackson vyladí předzvěst zločinu, širý sychravý prostor strniště ještě za denního světla, odkud jsou dobře vidět spěchající postavy, domy s okny, za nimiž se chystá večeře, celý tenzdánlivě blízký a bezpečný svět, který se však s každičkou další vlnou strachu vzdaluje.
Nejde o detektivku, takže totožnost vraha Pevné pouto netají, ač je zprvu jeho tvář odvrácená, neostrá či skládaná z útržkovitých střihů. Do klíčové scény však Stanley Tucci nastupuje již v plné parádě, přesně na hraně sousedské bodrosti a tiché zvrácenosti, skvělý jako vždy.
Ronanová zas výtečně vystihla chvíli, kdy její postava pochopí hrozbu a ztuhlá, ochromená svým poznáním už není schopna ji odvrátit; jako by se před očima znovu měnila v dítě. Na okraj: sám akt není na plátně naturalisticky dokonán, ale to na drtivosti nijak neubírá, ba právě naopak.
Jako na houpačce
Ovšem s nástupem „duchařiny“ nastává vypravěčský pád. Přechod k životu posmrtnému provázejí prozářená mlha, oslepující bílá, běh polem i vodou, hejna ptáků, vodopády, krajina pustá jako v den stvoření...
Kdo by čekal, že zrovna filmař Jacksonovy osobitosti sáhne k takové sbírce prázdných ornamentů a barvotiskové manýry? Zručným trikům ubírá na kráse jejich okatá malebnost a přebujelé „nebeské“ ozdůbky úplně rozbíjejí mnohem střídmější a silnější pozemskou linii.
Člověk si připadá jako na houpačce: v reálném světě trvá podmanivá tíseň, jejíž stupňované napětí vždy odlehčí černý humor babiččiných vstupů do zdrcené rodiny, ale vzápětí se tempo ztrácí kvůli polopatickým symbolům nápověd, opakovaným vzpomínkám a vůbec dekorativnímu balastu ze světa „nahoře“.
Film tak na sebe nabalí dobrou půlhodinu zbytečností, jež jej okradou o thrillerovou podstatu, ve finále zpomaluje až k nepřečkání a se scénou andělských dívenek v ráji i nejvěrnější Jacksonův fanoušek uzná, že to už režisér vážně přehnal.
Neměl svůj den.
