RECENZE: Miss Potter, malý film s velkou hvězdou

Přijela velká hvězda, přivezla malý film. Renée Zellwegerová, která dnes zahájí 42. karlovarský festival, získala za titulní roli snímku Miss Potter nominaci na Zlatý glóbus.

Renée Zellweger a Ewan McGregor - Miss Potter - Renée Zellweger a Ewan McGregor ve filmu Miss Potter (2006) | foto: S.P.I. International

Příběh britské spisovatelky a malířky vejde hned po festivalové předpremiéře do českých kin, takže i ti, kdo do Varů nemíří, mohou posoudit, čím uhranula herečka více než „zbytek“ filmu: úhledný, pastelový, nyvý, tklivý, kultivovaný až unylý a lehce dětinský.

Miss Potter

60 %

VB-USA, 2006, 92 minut

režie Chris Noonan,

hrají Renée Zellwegerová, Ewan McGregor, Emily Watsonová

Streamovací služby: HBO Max

Kinobox: 71 %

IMDb: 7.0

Mírně nedospělé reakce vykazuje i hrdinka, která už překročila třicítku, což má být zřejmě znak vzpoury proti dobovým konvencím a umělecké výstřednosti; cynik by za jejím chováním našel stopu staropanenské rozháranosti.

Nespoutanost dává najevo tím, že si snímá klobouk a kočího pobízí k rychlejší jízdě; jinak je však zdvořilá, vychovaná a nenápadně asertivní. Za úsměvem dokonalé dámy skrývá neústupnou houževnatost, za dveřmi pokoje zase své žvatlání s kreslenými zvířátky, jež díky animaci ožívají. A když přijde řeč na vdavky, tváří se rozpačitě jako hereččina slavná hrdinka Bridget Jonesová.

Pro Beatrix Potterovou, která žila v letech 1866–1943 a proslula třeba dětským příběhem o králíčkovi Petrovi, našla Zellwegerová podobně bezprostřední výraz. Na vypravěčském modelu viktoriánsky sešněrované konverzace čajových dýchánků jinak nemají ani skvělí herci, Ewan McGregor v roli zamilovaného nakladatele nebo Emily Watsonová coby jeho sestra, příliš co předvést.

Zbývá jim pouze vždy působivá, typicky britská sebekontrola emocí pod salonním nátěrem. Jiskřivě moderní nadhled Pýchy a předsudku však v Miss Potter chybí a režie se kromě milé animace či vtipného průletu předchozími námluvami ve stylu Mrazíka spokojí s málem.

Nevýbojně televizní metoda střídá zrození úspěchu a citu dospělé hrdinky v Londýně roku 1902 s návraty do dob jejího idylického dětství, jež vroubí zdvořilé rituály „lepší rodiny“ a fantazijní hry se zvířaty. Jednou se vzepře jako malá – „Já se nevdám, chci malovat“, jednou v dospělosti, kdy se rodičům zdá její vyvolený „pod úroveň“, jednou zažije bolestnou tragédii shůry.

Ale na rozdíl od jiných životopisných dramat se výsek hrdinčiných osudů jeví jako selanka: obklopují ji vesměs rozumní chápaví lidé, má zázemí, vzdělání, talent, úspěch, naději a po těžké ráně najde vyrovnanost v útěku k přírodě, tvorbě a (staro)novému vztahu, což ještě úhledně shrnou závěrečné titulky.

Tvůrci bojovně slibují drama o ženě, která „musí svést zápas o vlastní životní vizi s viktoriánskými předsudky“, malý film však předvádí spíše zdrženlivě kultivované melodrama, vedle nějž úděl Boženy Němcová působí jako psychothriller.