RECENZE: Cosi je ve vzduchu, jenže děti revoluce působí trochu otravně

Ve snímku Cosi je ve vzduchu se režisér a scenárista Olivier Assayas vrací k vlastnímu dospívání za dozvuku studentských nepokojů roku 1968. Mladí a neklidní v jeho pojetí jsou však překvapivě nezajímaví.

Cosi je ve vzduchu

40 %

Francie, 2012, 122 min., titulky

Režie: Olivier Assayas

Hrají: Clément Métayer, Lola Créton, Felix Armand

K filmu, jenž loni brázdil festivaly a nyní doputoval do českých kin, jeho tvůrce poznamenal: "Je velmi těžké cítit nostalgii nad vlastním mládím. Já tehdy zažíval pocit zmaru." A způsob, jak se svou zkušeností režisér naložil, pojmenoval v přesné zkratce filmový fanoušek ze Švédska: "Je to francouzský film, tím je řečeno vše. Obsahuje totiž všechny stereotypy: klišé vztahů, kavárny, cigarety, croissanty, malování. Hodně malování." Assayas svou vlastní minulost promítá do postavy středoškoláka, jenž je "stejný, přesto jiný".

Účastní se anarchistických bouří, v nichž se studenti spojují s radikální politickou levicí, čte o Maovi, roznáší letáky, lepí plakáty, ale vedle kolektivních akcí má vlastní zájmy. Jednak tvůrčí ambice - maluje a chce točit filmy, jednak ženy - svou první lásku, umělkyni, vymění po jejím odjezdu za revolucionářku. Dvě dívky symbolizují hrdinovo dilema obecně, neboť při boření všeho "starého" včetně masové kultury, jíž pohrdá, nenachází v novém řádu i nové výrazové prostředky.

Proletariát by nerozuměl

Paradoxně je nenašel ani Assayas. Mohl zvolit laskavý nadhled či hořkou ironii, místo toho však odvěkou deziluzi dětí revoluce sleduje tak popisně a nezaujatě, až záměrnou civilnost utopí v nezáměrné nudě. Potomci smetánky kradou rodičům z kapes peníze, schůzují, řeční, demonstrují, zapalují; pak vyrazí za soudruhy dělníky do Itálie, kde potkávají další vrstevníky meditující o Trockém, kulturní revoluci nebo cestě do Nepálu. Až v půli filmu zazní klíčový dialog. "Neměly by mít revoluční filmy i revoluční jazyk?" ptá se hrdina na aktivistické projekci. "Proletariát by jim nerozuměl," uslyší, načež namítne: "Ale tyhle jsou nudné!"

A stejně otravně působí i snímek Cosi je ve vzduchu. Znázorňuje bezcílnost, těkání a tápání tak věrně, že sám uspává. Hrdina se sice chce lišit, leč také zírá z plátna jako boží umučení; vůbec všichni jsou podle téže šablony krásní, dychtiví, naivní, čistí a divákovi hluboce lhostejní. Jen jeden okamžik ještě historku oživí: když se mladík hádá s otcem o literární kvality Maigreta, načež sám přičichne ke komerční práci. Assayasův tatínek Jacques Rémy totiž opravdu psával scénáře podle Simenonových detektivek, dobovou sérii s Jeanem Richardem v roli komisaře. Pro rozhněvané mladé muže znamená televizní krimi nutně umělecký poklesek - ale možná by dnes Assayas vzal opovrhovaným Maigretem rád zavděk. O znaveném publiku režisérova snímku nemluvě.