Souboj dvou žen o přízeň té třetí, britské královny Anny Stuartovny, která jako poslední svého rodu vládla v letech 1665 až 1714, natočil řecký režisér Yorgos Lanthimos na pomezí faktů a fikce. Stárnoucí Annu, kterou představuje Olivia Colmanová, vskutku trápila dna, opravdu se všechny její děti narodily mrtvé nebo zemřely následně, což si ve snímku vynahrazuje bizarně chorobnou příchylností k hejnu králíků.
A skutečně našla blízkou přítelkyni v lady jménem Sarah, již hraje Rachel Weiszová a jejíž manžel se vážně stal královniným generálem. Ovšem scénář, který napsali Deborah Davisová a Tony McNamara, přivádí ke dvoru ještě Emmu Stoneovou coby chudou příbuznou vlivné Sarah, služtičku cílevědomě šplhající do nejvyšších pater mocenského mikrokosmu, kde hodlá ukrást sestřenčino výsadní místo po královnině boku; na trůnu i v posteli.
A když se dvě perou, třetí se směje. Což platí jak pro královnu, tak pro publikum, kterému Favoritka předkládá humor stejně drsný jako šikana v podobě ledové koupele či nastraženého louhu i dvorských radovánek včetně drůbežích dostihů.
Řekněme, že některé z postav osnují své intriky pro blaho vlasti, ale vyloženě kladné hrdiny tady nepěstují ani omylem. Cynik vedle cynika, v sukních i v kalhotách, všichni jsou hrubí a všichni to berou zcela běžně jako přirozenou normu chování. Dobový realismus romantiky zbavený, jaká úleva!
Koneckonců pro roztoužené platonické vzdychání nemá sžíravě chladnokrevná Favoritka ani pochopení, ani podmínky, natožpak personál.
Muži se drží v pozadí, reprezentují vesměs nafintěné figuríny poháněné přímočarým chtíčem, což dámy buď dovedně využívají, nebo přezíravě glosují: „Roztéká se vám řasenka, příteli.“
Počátku 18. století zkrátka vládnou silné, tvrdé, odolné, rafinované a učenlivé ženské, které vedou soukromé války. V souboji o královskou přízeň sice nechybějí ani lesbické zbraně, ale třebaže režisér tradičně přepíná svou posedlost názorným sexem, nestaví jej tentokrát na odiv s tak okatou provokací, spíše jej lehce degraduje na jednu z mnoha součástí zákeřné salonní hry na ostří nože.
A jakkoli se z hereckého trojboje nakonec vítězně vydělí Colmanová coby zhroucená troska, mimovolná oběť soupeření, jímž se tak škodolibě bavila a které sama rozdmýchávala, v obecné rovině vyhrává sdělení, že všechny ženy světa jsou v soukromí vlastně herečkami.
Usměvavé dračice, ctižádostivé mrchy, navenek křehké bytosti zrazující s úsměvem a zraňující až do krve. Však se dostaví i nevybíravé fyzické útoky, po nichž následuje předstíraný soucitný údiv – Co se ti to stalo se šaty? – a sarkastická odpověď: Vlci.
Dojem ruší pouze režisérův sklon k manýrismu, který místy naráží na důslednou věcnost vyprávění, jindy by zase divák v originálních zákoutích parlamentní monarchie s „loajální opozicí“ rád pobyl déle než v ložnicích.
Nicméně k dávce chytré černé zábavy získá i bonus dostupný pouze dobrým filmům: probudí v něm zájem o to, jak tomu bylo za Anniny vlády doopravdy.
