RECENZE: Gladiátor či Mojžíš, kus jako kus, věří Ridley Scott v Exodu

V desítkách zemí už se hraje, u nás jde film Exodus: Bohové a králové do kin na Boží hod. Ale s křesťanskou tradicí se příliš nezdržuje, stačí mu souboj dvou paličáků a Bůh coby strůjce dávných digitálních efektů.

Panoramatické celky egyptských staveb střídají velké detaily slzících očí či mluvících hlav. To je vše, celá vypravěčská zásobárna kdysi uctívaného režiséra Ridleyho Scotta, tvůrce oscarového Gladiátora, jak ji předvádí v biblickém příběhu Exodus: Bohové a králové.

Ovšem – fanoušci nechť prominou – už Gladiátor byl silně nadhodnocený a z výpravných dobových fresek si režisér udělal trvalou šablonu. Otrok v aréně, rytíř z Království nebeského, Robin Hood nebo nyní Mojžíš, který vyvede svůj židovský národ z otroctví; podle Scotta v podstatě kus jako kus. Za zády všelidového vůdce osvobozeneckého boje se mění pouze kulisy.

A triky, samozřejmě. Jenže čím mohutněji vypadají, tím uměleji působí v současné době již konfekční soutěsky, pouště, bitvy, živelní pohromy, naklonované davy, zkrátka trojrozměrná obrázková leporela bez autorského rukopisu.

Navíc Exodus trpí velikášstvím i co do rozsahu, takže než se došourá ke scénám efektnějším, produkuje velice únavný kronikářský popis. Legenda o Mojžíšovi, židovském nalezenci vychovaném na faraonově dvoře společně s následníkem trůnu, který se pak postaví proti exodu a přivolá tak na svou zem Boží hněv v podobě deseti ran egyptských, je dostatečně známá.

Přesto ji režisér líčí krok za krokem včetně pohřbu faraona Setiho, se kterým mizí ze scény jediný zajímavý herec John Turturro, korunovace jeho syna a Mojžíšova odchodu – jen loučení s blízkými trvá snad pět uvzlykaných minut. Další dlouhé minuty ukrajuje hrdinova osamělá pouť písečnou bouří, setkání s příští manželkou, svatba, výchova syna – než se zhruba po hodině Mojžíšovi konečně zjeví Bůh. Což je okamžik, k němuž se vždy váže hodně zvědavosti, a dopadl mírně řečeno rozpačitě; jako by starozákonní příběh potkal fantasy pro děti.

Vřava a zase vřava

Nastává druhé tklivé loučení, druhá trudná cesta a po návratu do Egypta rebelie porobených natočená přes hollywoodský kopírák, od výzbroje přes výcvik po partyzánskou válku. Typické je, že víra jde stranou, vzpoura má čistě sociální motivy. Ale teprve s příchodem deseti ran egyptských se ukáže, proč Scott vůbec Exodus točil: vodu promění v krev s krokodýly, vyžívá se v odpudivosti vředů, much, žab, kobylek – i když s podobnou havětí se už dávno popasovaly filmy typu Mumie; má slabost pro postavy v plamenech i masakry obecně. Vřava, vřava a zase vřava; to je Scottovo zaklínadlo.

Exodus: Bohové a králové

50 %

Velká Británie / USA / Španělsko, 2014, 151 min

režie: Ridley Scott

hrají: Christian Bale, Joel Edgerton, Aaron Paul, Sigourney Weaver, Ben Kingsley, María Valverde, Ben Mendelsohn, Indira Varma, John Turturro

Nicméně na vrcholné číslo se stále čeká – totiž na okamžik, kdy se moře rozestoupí před Židy prchajícími do země zaslíbené a znovu se zavře nad jejich egyptskými pronásledovateli.

Scott si přidá ještě jednu „gladiátorskou“ jízdu, než jde do finále, které proti vžitým představám trochu pozměnil. Řekněme, že kombinuje vylodění Spojenců v Normandii s obří počítačovou vlnou z katastrofického snímku 2012. Ovšem potopu si letos v kině dopřál i Mojžíšův kolega na arše.

Vlastně oba snímky, Noe i Exodus, vyjdou nastejno. Osvětově za ně udělá stejnou službu mezinárodní televizní projekt Biblické příběhy a filmařskou fantazii si na Mojžíšově osudu vyzkoušel animovaný Princ egyptský už před šestnácti lety – daleko přitažlivěji.