Ač lehce výchovná a zjevně uzpůsobená generaci, která se už od plínek baví sestřelováním digitálních ptáčků na tatínkově tabletu, není vyloženě hloupá.
Ostatně vzešla z uznávané klasiky, stejnojmenné knihy Orsona Scotta Carda, a třebaže některé prvky režisér Gavin Hood pozměnil, zůstala přinejmenším kdysi tak překvapivá, nicméně stále účinná pointa.
Od SuperStar po Hunger Games
Ovšem probít se až k ní znamená absolvovat skoro stejnou školní anabázi jako v Harrym Potterovi, jen s tím rozdílem, že Ender místo kouzelné hůlky třímá laserovou pistoli.
Princip se nemění: lidstvo hledá proti Voldemortovi, zde invazi z vesmíru, záchranu v dítěti, ve vyvoleném géniovi s vůdcovskými schopnostmi, kterého však musí nejprve vycvičit. Stejně jako Potter nachází Ender, jejž představuje Asa Butterfield, mezi spolužáky spojence i odpůrce, sbírá pochvaly učitelů, postupuje do vyšších "ročníků" jako v nekonečné castingové show od SuperStar po Hunger Games a týmové soutěžení typu Zmijozel proti Nebelvíru trénuje v obdobě famfrpálu, jenž se odehrává ve stavu beztíže.
Což samozřejmě přináší pohlednou podívanou, i když s Gravitací zdaleka nesrovnatelnou, a hlavně dost jednotvárnou. Neboť příští válečníci se učí taktice vesměs simulací, takže plátno připomíná jednu velkou simulaci na druhou, trikovou procházku ateliéry plnými počítačových her.
Nutí děti přemýšlet
Jistě, jako v Bradavicích má i válečné učiliště pány profesory, jen s vojenskými hodnostmi; a také tady jsou Harrison Ford či Ben Kingsley zapotřebí spíše jen k otcovským radám či mocenským zradám.
Nicméně základní sdělení nutící děti přemýšlet, kdy se ze hry stává skutečnost a z hrdiny vrah, se ve filmu udrželo. Z přehlídky blikajících monitorů sice trčí trochu doslovně, ale vzhledem k záplavě videoher naprosto bezmyšlenkovitých si Enderova hra až starosvětsky urputně trvá na obsahu.
