RECENZE: Slůně Dumbo znovu létá. Ctitelům Burtona to nestačí, dětem ano

Leccos je v hrané verzi jinak než v animované disneyovce, ale prvotní zázrak trvá: ušaté slůně Dumbo znovu vzlétne. Jenom o trochu více straší, jak je u režiséra Tima Burtona zvykem.

V oscarovém animovaném snímku z roku 1941 si Dumbo našel kamaráda v myšákovi, v hrané novince mu ukážou cestu děti, kterým se podobně jako slůněti stýská po mamince. Na rodinné hodnoty si zkrátka Disney potrpí stejně jako na poučku, že odlišnost je dar, nikoli kletba, nicméně Dumbo obojí dovedně balí do podívané, která zkrátka a dobře funguje.

A to přesto, že to není typický Tim Burton, jak mu jeho ctitelé nejspíše vytknou, a že už nejde o rozverný kreslený muzikál, nýbrž o retro příběh, jehož děj se odehrává krátce po první světové válce, která poznamenala jak upadající cirkus, tak jeho zaměstnance. Stojí to hodně řečí a smutku, než se narodí titulní hrdina, který se z vysmívané zrůdičky stane hvězdnou atrakcí.

Nicméně světské zákulisí si drží přesnou dávku okouzlení dojemně milovanou přezdobenou šmírou, dění v manéži nabízí závratné okamžiky plné napětí a vetřelec z moderního zábavního parku sedne výrazu Michaela Keatona jako ulitý.

Všude tam, kde se vyrábí pozlátko, humbuk, zkrátka show, má Dumbo strhující podobu. Ohlušující, oslepující a nejen zvířata stresující, ať se kouzlí s růžovými bublinami, nebo riskuje s Evou Greenovou v roli akrobatky bez záchranné sítě, o výstupech s ohněm ani nemluvě. Právě tady sehrává dobová omezenost triků podstatnou roli: ohrožení se zdá být zcela reálné.

Dumbo

65 %

Režie Tim Burton, hrají Colin Farrell, Michael Keaton, Danny DeVito

„Pravý“ Burton, tedy vypravěč hravě přízračný až fantaskně temný, navíc s blížícím se finále přece jen posiluje svou zálibu v bizarnosti. Tma, mlha či stínové divadlo v klecích se podělí o vzrůstající nejistotu vrcholící parádní zkázou; i dospělý divák by se skoro bál, kdyby osudy Dumba neznal od dětství.

Ale hlavní půvab zhmotněného snu zůstává stále týž, lhostejno, zda se dítě vznáší na létajících dracích Falkovi či Bezzubkovi, nebo na slůněti. Za návrat takového pocitu lze Dumbovi odpustit i aktivistické prvky, které silně připomínají nedávné tuzemské polemiky o údajném týrání zvířat v cirkusech.