Přitom film nic nevysvětluje, nekomentuje, nesoudí. Jen se dívá.
Dokumentaristé navštívili Podněstří. Republiku, kterou za dvacet let existence nikdo neuznal. Zemi, jejíž pasy jinde neplatí, takže každý občan musí mít ještě pas ruský, moldavský, pokud možno i další. "Stát ve státě, kde neplatí žádné zákony, ani ty mafiánské," jak tu zazní.
Z dokumentu Pevnost |
Z plátna se line mráz, úzkost, bezvýchodnost; z místní televize naopak bojovné projevy, tribuny, vojenské přehlídky, hurá! Člověk je rázem o desítky roků zpátky. Na kině sice visí plakát Doby ledové, ale vedle nacvičují cosi jako spartakiádu, diskotéka na parníku připomene 70. léta a dětská jolka se podobá vánoční besídce z Lásky nebeské asi jako hadr na podlahu zlatem vyšívané róbě.
Prezident tančí s maturantkami a dívky dojemně líčí, že "tady je malý ráj, stát se stará, jinde se pije a berou se drogy". Turistům se též dostane vysvětlení, že v Podněstří připadá "na každého občana jeden policista, proto se nemusíme bát". Ostatně za to, že točil na ulici, skončil na policii i štáb: "Zadržíme vás na tři hodiny. Jen abychom pobesedovali, vysvětlili, lépe se poznali – nemáte na výběr."
Pořádek bude!
Hlavní, nejbizarnější a současnému Česku nejbližší motiv dokumentu se však týká tamních prezidentských voleb. Že naše kampaň byla příliš ostrá? K smíchu. V jednom volebním spotu z Podněstří se ptá syn: "Tati, proč si pořád čistíš ten samopal?" Uslyší, že nepřítel stále nespí. V druhém protikandidát hřímá: "Pořádek bude!" A vítěz pak vyjede na první zahraniční cestu, jako vždycky, do Moskvy.
Filmová Pevnost má dvojí účinek. Coby zajímavý cestopis z evropského ostrůvku politické exotiky a zároveň jako zdroj nekonečné úlevy, že tahle varianta přežívání už se nás chválabohu netýká.
Hodnocení: 80 %
