RECENZE: Dokument Hledá se prezident získá na zajímavosti až po letech

Dali si práci, to ano. Ale vyššího uznání od publika se tvůrci dokumentu Hledá se prezident sotva dočkají, pokud do kin, kam film po středeční slavnostní premiéře vstoupí, vůbec lidé zamíří. Čas totiž pracuje proti snímku.

Je příliš pozdě - vítěz první přímé prezidentské volby už sedí na Hradě. A je příliš brzy - většinu zobrazovaných situací či projevů máme ještě v paměti. Za deset, dvacet, za padesát let hodnota dobové archiválie vzroste, nyní však nese jen pramálo překvapení.

Hledá se prezident

50 %

Režie: Tomáš Kudrna

Země: Česko - dokument, 2013, 90 min

Kinobox: 60 %

IMDb: 6.6

Týmu režiséra Tomáše Kudrny rozhodně nechybí snaha ani nasazení, zato postrádá originální vypravěčský klíč, jejž prosté zpětné řazení událostí od loňského léta k lednovému finále nenahradí. Tvůrci tvrdí, že od humorného úvodu se vývoj dramatizuje až po thriller; ve skutečnosti má počátek kampaně ráz ochotnické operety a vrcholí sledem okamžiků známých již ze zpravodajství koprodukční ČT.

Dále filmaři prohlásili, že dodrží přístup ryze pozorovatelský. Jenže to nestačí ve chvíli, kdy - logicky - kampaň mohutně "pozorovala" veškerá média. A tolik výhradní exkluzivity ani času jako autoři Občana Havla přece jen Kudrna neměl.

Miloš Zeman v dokumentu Hledá se prezident

Do třetice se sliboval nestranný pohled, ostatně velmi rozumně také projekt vynechal původně zamýšlené úvahy a komentáře odborníků zvenčí. Ale přesto se zejména v závěru mírně tendenční tón prosadí, stačí málo: vybrat si z jednoho tábora ty nejsladší a z druhého ty nejodpudivější bohatýry.

Poslední rytíř

Na druhé straně však dokumentu pomáhá jedna zajímavá linie, která už se opakovat nebude: pohled na dětinské, strejcovské, fanatické i rozervané amatéry napříč volebními štáby. Postupně se zprofesionalizují, ale nyní fascinuje, kolik lidí se kolem kandidátů motá, radí, přidržuje, postrkuje, poponáší, podpírá, přikyvuje a přiživuje.

Hledá se prezident

Druhý pozoruhodný jev představuje rojení komunistů, kteří podepíší archy tomu i onomu, s každým pohovoří, zanadávají na poměry a hlavně se bez obalu ke svému přesvědčení hlásí. Zapadají do pouťového leporela, jež svými hudebními čísly připomíná upocené okresní předkolo SuperStar.

Zpívá Helena Vondráčková, Vítězslav Vávra, hraje cimbál i rock a hymna zazní několikrát včetně pověstného podání Karla Schwarzenberga.

A třetí nosný, jinde neviděný a možná vůbec nejsilnější okamžik filmu přináší dojemná vzpoura studentského dobrovolníka z týmu Jana Fischera, jenž emotivně odmítá přijmout, komu dal jeho poražený idol ve druhém kole volby svou podporu, a žádá od něj vysvětlení.

Posledního čistého spravedlivého rytíře si divák ponese v paměti spíše než desítky mudrujících proroků, kteří se tak dokonale spletli.