RECENZE: Něha je přísně zakázána. Přinejmenším Dokud se tančí

První premiérou znovuotevřených kin se stává film Dokud se tančí, který spojuje pohled na gruzínský folklor se zapovězenou romancí dvou mladíků. Zkrátka další coming out – ale módní téma tu má i něco navíc.

Kdepak měkkost, vláčnost, něha; pro tradici gruzínských tanců platí mužnost, opakuje trenér svým svěřencům, kteří by rádi postoupili do hlavního národopisného souboru putujícího po světě.

Takže navenek křehký sólista tvrdě dře, aby vyhrál konkurz, jenže pak přijde nováček, který se stane jeho konkurentem a současně milencem. V zemi, kde homosexuál znamená nejhorší nadávku hned vedle Arména; však také špičkový tanečník, kterého přistihli při sexu právě s Arménem, skončil na dlažbě a v klášteře, šuškají si v souboru.

Ano, takhle vypadá současnost v zemi, kde se přitom mladí baví stejně jako jinde, mají tablety, mobily, mejdany i brigády na přilepšenou a touží po západní Evropě, kde se údajně prodávají kvalitnější cigarety. Pravda, hrdinově chudé rodině občas vypnou elektřinu, ale snít se dá přece i při svíčkách.

Snímku Dokud se tančí pomáhá příjemně civilní, nenucená a vzdor zápletce cudná nálada; okamžik prvního doteku se sice dlouze odkládá, ale tvůrci z něj rozhodně netěží lechtivou názornost.

Víc než sexuální se projevují rozkoly povahové, hrdinova tichá snaživost naráží na bezstarostnou ležérnost jeho milence i bratra, citlivost romantika na pragmatismus okolí. 

A také rebelie zhrzeného mladíka, vrcholící trucovitou taneční vzpourou ve finále, už se netýká jen zakázané lásky, nýbrž prosazení vlastní umělecké dráhy navzdory diktátu chlapské síly. Svým způsobem by se snímek Dokud se tančí dal označit za alternativní pokračování slavného filmu Billy Elliot.

Dokud se tančí

65 %

Režie Levan Akin, hrají Levan Gelbakhiani, Bachi Vališvili, Ana Javakišvili

Sám příběh se žádného překvapení nedopustí, na to se příliš oddaně drží modelu snímků o probuzení a přijetí sexuální identity, nicméně vypráví citlivě, vkusně a jako bonus nabízí pohled na každodennost svým způsobem exotickou. Písně a tance tu zjevně patří k běžnému životu v míře, která Evropana zaskočí, včetně rodinných oslav, svateb či teenagerských zábav.

A že tady vedle lidových melodií zní třeba ABBA, na niž se tančí bezmála rituálně, ukazuje snímek s nevtíravou samozřejmostí – podobně jako gastronomické zákulisí Gruzie. Menšinovou taneční romanci lze tedy přijmout i jako zajímavý cestopis v barvách granátových jablek a všudypřítomného vína.