Kvůli tiše uvadajícímu vztahu hrdinů v podání hereckých králů tohoto filmu, Tatiany Vilhelmové a Pavla Lišky, jejichž komunikace má podobu zmrtvělých vět „Přivezou lino“ - „No a co jako?“, se zase vynořuje podobnost s Gedeonovým Návratem idiota; jen bezčasí maloměsta se tu mění v bezčasí chudé vsi.
A hledači lásky jsou stejně bezradní jako Samotáři z Ondříčkovy metropole, ač Sláma je třídí pro dva úděly: muži odcházejí, ženy zůstávají. Když se sečtou tři příbuzné snímky, vděčný žánr tragikomedie a navrch coby třešnička na dortu Liškova taneční kreace, dalo by se říci, že přichází další generační hit.
Už kvůli Liškovu vesnickému frajírkovi, v té bezútěšné prázdnotě jediné výhodné partii „s barákem“, se vstupné vyplatí. Jenže Liškův Laďa v podomácku spíchnutém jacksonovském oblečku, úporně trénující kroky svého popového idolu za tupého přihlížení štamgastů v místní hospodě, tu má jen vedlejší roli nositele koloritu. Ústřední postavou mladého muže „na startu“ je neherec Zdeněk Raušer - a tady začíná problém.
Raušerův hrdina nejenže nehraje: on také nekoná, nevybočuje, nepopuzuje, nedojímá. Pouze trpně „je“ - existuje před kamerou, aniž budí zájem o svůj osud. V té rozpačité nejistotě vybledlého kluka je možná autentický, jenže Sláma netočí dokument, nýbrž hraný film. V něm nelze banalitu zaznamenat; je třeba ji znovu, co možná věrně vytvořit, a k tomu musí být naopak ti nejlepší herci.
Trojí hereckou stylizací však film Divoké včely trpí. Liška s Vilhelmovou a trojhvězdí hereček Hybnerová - Krónerová - Tauchenová má na svědomí scény téměř oscarové, kdy člověk tají dech - ale vzápětí ho z výšin srazí druhá filmová „rodina“, jejíž neumělá deklamace připomíná cimrmanské „oživlé obrazy“. Tady však budí smích nechtěný. A Jaroslav Dušek, sám o sobě báječný, vnáší mezi ony dvě krajnosti ještě třetí svět, svůj styl neřízené střely.
Herecká nesourodost je důsledkem Slámova přešlapování mezi dokumentární syrovostí, přesnou a působivou, jíž se však nechává unést až k sociologii, dále vlastním příběhem, a navíc motivy „vetřelců odjinud“. Ty zastupuje postava exota, který s kamerou běhá mezi břízami a jásá „To je vzduch!“ Divoké včely se proto pohybují ve strmé křivce nahoru - dolů, od nesmírně talentovaných okamžiků k okatým chybám. Obsahují skvělé jednotlivosti i místa málem příšerná. A přesto to celé dohromady skládá možná nejzajímavější český film sezony.
