Na rozdíl od vzpomínkových rozhovorů, kde se každý byť jen podvědomě stylizuje, mají denní záznamy přednost ryzí věrnosti daného okamžiku i rozpoložení. Nic nelze upravit, zamlžit, vzít zpět. Alespoň editorka knihy Markéta Bidlasová uvádí, že z původních jedenácti set stránek na výsledných 340 krátila pouze peripetie kolem únavného shánění peněz.
Dát všanc své soukromé zápisky sice znamená vždycky riziko, tím spíše, že jde o dobu poměrně nedávnou, od jara 2006 do léta 2008, a že autor používá pravá jména lidí, které zmiňuje; leckdy nelichotivě, včetně filmových kritiků.
Ale Marhoul se riskovat nikdy nebál, koneckonců sám Tobruk, jehož natáčení v Africe předcházel tvrdý – též detailně popsaný – vojenský výcvik herců, znamenal svého druhu hazard. Takže pustil do světa i velmi osobní zpověď, kde od schůzky s Jiřím Menzelem přes topinky bez česneku v hotelovém azylu scenáristy až po výčitky vůči zanedbávaným dětem odhaluje souboj dvou démonů, posedlosti a pochybnosti.
Netřeba se bát, že lidé mimo filmovou branži se v knize ztratí. Najde se tu každý, kdo svou práci dělá s tak silným, až chorobným zaujetím. Pro jiné může být Deník tvrdohlavého režiséra zajímavou kronikou doby včetně působení ministryně obrany Vlasty Parkanové. Malé a velké dějiny se tu přirozeně potkávají, smrt otce, narození syna, premiéry kolegů, chřipky, festivaly, i ten zapomenutý reklamní pivní plakát s Miroslavem Ondříčkem.
A hlavně schůzky, maily, žádosti, smlouvy, rozpočty, škrty, sliby a chiméry, ona nekonečná spirála producentského pachtění, která může působit monotónně. Ovšem na své si přijdou také sběratelé drobných hvězdných senzací, protože Marhoul, jenž si dává zpravidla „svá tři piva“, popisuje i mohutnější tahy svých přátel.
Deník tvrdohlavého režiséraVáclav Marhoul |
Podstatnější jsou však spory tvůrčího rázu, ať už je vede s hercem Petrem Stachem, či kameramanem Vladimírem Smutným. Samostatnou kapitolu představuje tuniské natáčení, kde se věčná improvizace vynucená místními podmínkami střetává s neméně vytrvalým, takřka klukovským okouzlením pouští.
V neposlední řadě pak naplňuje úžasem vůle, cílevědomost, činorodost nebo snad bláznivá umanutost člověka, který po celodenním pracovním martyriu najde ještě dost sil, aby si prožitý den zanesl pečlivě do deníku.
I když si tehdy myslel, že jenom pro sebe, takže nic necenzuroval. Tím lépe teď pro čtenáře.
