RECENZE: To je můj statek! Všichni dobří rodáci žijí Daleko od Reykjavíku

  • 1
Postarší Johanka z Arku v zablácených holínkách; trochu komická, dávno už ne panenská, natož svatá, ale stejně odhodlaná.

Tak by se dala popsat hrdinka islandského filmu Daleko od Reykjavíku, jenž do našich kin vnesl téma odkazující nepřímo k tuzemské zkušenosti. Příklad, k jakým neradostným koncům může vést řízený kolektivismus, lze s trochou nadsázky pojmenovat Všichni dobří rodáci, severský model pro třetí tisíciletí.

Samozřejmě odbojní členové tamního družstva neriskují natolik drtivé represe jako naši sedláci při násilném rozorávání mezí, ale demagogie hesel i vyděračství vůdců včetně udavačských praktik mají k sobě blízko. Podobně jako princip vzdoru, kdy zadlužená žena odmítne farizejskou výpomoc družstva: „To jsou moje stroje, můj statek!“

Jistě, odlišná je krajina, chladem dýchající pustina vzdálených samot, kde každodenní dřina mezi polem a stájí nepotřebuje mnoho slov. Ani v ústřední manželské dvojici, ani při chlapsky družném sledování fotbalu; všichni se zdají být vyhaslí až na ohníčky cigaret ve tmě.

Poslušnou odevzdanost svého partnera však hrdinka nesdílí a po rodinné tragédii se mafii, jak označuje vedení družstva šikanující své řadové členy, postaví čelem. Zkrátka se zdravě naštve, což je lidsky nejpochopitelnější motivace; nápaditými zbraněmi její rebelie jsou Facebook, média, ale také hnůj, mléko a především paličatost, třebaže v pozadí hrozí westernovou náladou i puška.

Daleko od Reykjavíku

60 %

Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019, 92 min

Režie: Grímur Hákonarson

Scénář: Grímur Hákonarson

Hrají: Arndís Hrönn Egilsdóttir, Þorsteinn Bachmann, Sigurður Sigurjónsson, Alfrun Rose, Hafdís Helga Helgadóttir, Þorsteinn Gunnar Bjarnason, Hinrik Ólafsson

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.5

Když na schůzi prolomí zbabělé mlčení kolegů, získává film nádech agitky ve stylu Erin Brockovich: silná žena sama proti všem dokáže pohnout světem. Pouze s tím rozdílem, že hollywoodské šťastné konce se na Islandu nenosí.

Snímek ponořený do typicky sychravých obrazů, který natočil tvůrce Beranů a někdejší posluchač pražské FAMU Grímur Hákonarson, nemá zrovna strhující tempo. Už vůbec se nedá označit za líbivý, Arndís Hrönn Egilsdóttirová v hlavní roli dělá vše pro to, aby její hrdinka se zanedbaným zevnějškem a bolestnými vráskami působila spíše podivínsky než přitažlivě.

Přesto si však získává divácké sympatie, i když leckoho napadne, že bránit se proti vydřidušskému spolku založením spolku jiného asi nebude právě nejlepší nápad.