Ale nic z toho není účelovou konstrukcí. Ani o sex, byť se na plátně zobrazí bez ostychu, vlastně nejde: spíše o způsob truchlení, sdíleného smutku navzdory rozdílné orientaci. A navíc Cukrář opojně voní.
Jídlo jako prostředek budování mostů mezi jednotlivci i národy je zkrátka vděčnou rekvizitou, zvláště když Ofir Raul Graizer, jenž Cukrářem v celovečerním filmu debutuje, dopřává svým hrdinům pouze nejnutnější dávku dialogu.
O čem také mluvit, když berlínského mistra skořicových sušenek i jeho novou šéfovou z košer kavárny dusí ztráta stejného člověka, ač ona to zprvu neví. Zatímco on ví od svého přítele všechno, včetně detailů jeho manželského milování.
Jistě lze pochybovat o pravděpodobnosti hrdinova rozhodnutí, jak zármutek léčit – tedy vydat se inkognito za nic netušícími milencovými pozůstalými, sdílet s nimi všednodennost třeba jen jako brigádník u dřezu s nádobím, zdědit po něm šatstvo, hrát si s jeho synem, poznat jeho matku – jedinou vědoucí a chápající, aniž by se slovem zmínila. Právě scény s ní patří k nejsilnějším a také v nich se oboustranným prostředníkem důvěrnosti stává jídlo.
Komorní, úsporný, tichý, nanejvýš věcný způsob, jímž spolu postavy snímku komunikují, se točí kolem sporáku, respektive trouby, na kterou cizinec nesmí sahat. Váhavé oťukávání trvá, než z jedné strany přijde pozvání domů, pak dokonce na šabat společně s výukou přípravy plněných paprik, a z druhé lákavě zdobené sladkosti, které kavárnu přivedou k prosperitě.
Je příjemné sledovat, jak veškeré myslitelné jazykové bariéry, historické jizvy, náboženské předsudky i prosté prvky lidské nedůvěry dokáže bez dlouhých řečí překonat jedna porce lákavého schwarzwaldského dortu. Pravda, člověk by na Cukráře neměl chodit hladový, jinak bude polykat sliny, ale také by neměl očekávat bezproblémovou romantickou líbivost.
Neboť intimní akt homosexuála a heterosexuálky nezvoní vítězoslávou ani senzací, naprosto přirozeně vyplyne z dvojí osamělosti a procítěná volba záběrů z něj činí jednu z nejkrásnějších milostných scén.
Pouze na příslovečné „co dál?“ už autor zjevně nestačil, takže se obrací dílem do uzavřené minulosti, dílem do otevřené budoucnosti, což účinkuje proti zákonům vyprávění: místo aby gradovalo, ztrácí na sebejistotě. Ale na autorskou i režijní prvotinu je Cukrář hodný poct; nejen od ekumenické poroty z Varů.
